ÚzemnéPlány.sk

Autor

PETR VOLF

Zdroj

Časopis ARCHITEKT

Zobrazení

11066

Dátum vydania

10. 09. 2012

Kategórie článku

• Architektúra

Súvisiace články

• TÉMA ANASTOMOSIS / ÚVOD NA HRANĚ PROPOJOVÁNÍ
• TÉMA ANASTOMOSIS / KAPITOLA 2 / NENÁPADNÉ SPOJENÍ RŮZNÉHO
• TÉMA ANASTOMOSIS / KAPITOLA 2 / DŮM V KORYTĚ
• TÉMA ANASTOMOSIS / KAPITOLA 3 / NEZBYTNOST ZKOUMÁNÍ
• TÉMA ANASTOMOSIS / KAPITOLA 4 / VIRTUÁLNÍ ATELIÉR
• TÉMA ANASTOMOSIS / KAPITOLA 5 / VÝSTAVNÍ SKLIZEŇ
• TÉMA ANASTOMOSIS / KAPITOLA 6 / O BUDOUCNOSTI

Hodnotenie článku

Článok sa mi páči / nepáči

46%

Celkový počet hlasov: 459

TÉMA ANASTOMOSIS / KAPITOLA 1 / UPSAT PRÁCI DUŠI

Vzpomenete si ještě, proč jste začal učit?

Učení mě vždycky lákalo. Měl jsem k učení blízko z domova. Oba moji rodiče byli učitelé. Vážnější úvahy odstartovala v roce 2003 účast na workshopu na škole architektury v Liberci, kam jsme byli společně s Janem Šépkou pozváni teoretičkou architektury Monikou Mitášovou. Práce na projektech se studenty byla inspirující a přinesla nové myšlenky. Při této příležitosti jsem si poprvé vážně uvědomil, že by mě učení zajímalo. Pak po naší přednášce Tři projekty HŠH v roce 2004 na pražské Fakultě architektury, kterou organizoval profesor Vladimír Šlapeta, přišla nabídka.

Původně jste vedl školní ateliér s Janem Šépkou, nyní máte každý svůj. Proč jste se osamostatnili?

Hlavním důvodem bylo, že jsme se rozešli v našem studiu HŠH architekti, a tak jsme se dohodli, že nebudeme společně pokračovat ani ve škole, a rozdělili školní ateliér na dva. Navíc jsme po čtyřech letech uzavřeli téma zahušťování města a kombinace více funkcí v architektuře, protože jsme cítili jistou vyčerpanost zadávaných témat, která se začínala opakovat. Plánovali jsme cyklus uzavřít vydáním souborné publikace v odborném nakladatelství ERA, ale nakonec k tomu nedošlo.

Nový ateliér vedete s Jaroslavem Hulínem. Jak jste se dali dohromady?

Pracoval jsem na projektu spektrografické analýzy, kterou jsem chtěl zařadit do své habilitační práce. Šlo o rozbory a statistiku obrazových bodů ze satelitního snímku. Nevěděl jsem, jak na to, a tak jsem oslovil teď už bývalého žáka Davida Hloucha, aby mi s tím pomohl. Neměl čas, ale doporučil mi svého kamaráda, který v tu dobu pracoval u Ove Arupa v Londýně – a byl to právě Jaroslav Hulín. Díky němu se podařilo spočítat nejenom body, ale do statistiky zahrnout i stín a získat tím i úžasnou přesnost. Když se Jarda vrátil, dali jsme si schůzku v bufetu U Hájků v ulici Na Poříčí. Jsem rád, že nabídku přijal.

Máte na všechno, čím se zabýváte, stejný názor?

Vůbec ne. Skoro na všechno máme odlišný názor – kromě společných cílů! Pokud to vydržíte a konfrontace názorů probíhá s respektem, je to vždy výhoda. Doplňuje moje slabá místa a já zase ta jeho. Letošní semestr se k nám připojila doktorandka Zuzana Kosková a to je další významná posila.

Když jsem navštívil poprvé váš nový ateliér, tak jsem měl pocit, že jsem se ocitl v dobře vedené tvůrčí dílně, kde se sleduje jedno přesně definované téma z nejrůznějších hledisek, vnímal jsem soustředění studentů a jejich schopnost ztvárňovat myšlenky. Viděl jsem vysoký standard, bez jakýchkoliv výkyvů a slabých výkonů. Je to záměr?

V ateliéru se snažíme navrhovat co nejlepší architekturu a tomu podřizujeme všechno. Když někdo přijde s výbornou myšlenkou, dáme ji tomu, kdo jí nejvíc potřebuje. Je to sice tvrdé, ale chceme tím ukázat, že talent, který studenti mají, jim nepatří, a že jde v prvé řadě o architekturu a ne o jejich osobní ego.

Četl jsem o pokusu, který měl zjistit, jestli je tým lidí výkonnější než geniální jedinec, a také jestli je lepší mít k dispozici co největší databázi, nebo jenom omezené informace. Dospělo se k tomu, že výsledky skupiny jsou lepší než jednotlivce, a právě s tím se snažíme v ateliéru pracovat. Je tedy důležité, aby si studenti pomáhali a táhli za jeden provaz. Když kupříkladu někdo umí skvělé vizualizace, tak chceme, aby je udělal i ostatním.

Jak je ale pak hodnotíte? Nakonec stejně musíte „oznámkovat“ jednotlivce.

Přestože je pro nás podstatný výkon celého ateliéru, hodnotíme samozřejmě i jednotlivé projekty. Máme dvě fáze, kterými jejich posuzování prochází. Nejprve se sejdeme se studenty samostatně a hodnotíme jejich práce v rámci interního hodnocení a to zahrnuje například i jejich přístup ke studiu. Obvykle v jiný den následuje hodnocení před pozvanou komisí, veřejné, během něhož se už hovoří jenom o samotné práci a její kvalitě.

Není to ale proti smyslu tvůrčí práce, když vlastně „rozpouštíte ego“, které je pro to, aby se architekti prosadili, velmi podstatné? Bez ega se totiž v tvrdé konkurenci neprosadí…

Ne, to rozhodně dělat nechceme. Ono to, co říkáte, platí, ale na to, abyste se svým egem nevypadal směšně, musíte něco umět. Představte si, že k vám přijde do ateliéru student, který má za sebou semestr navrhování, takže ještě nic moc neumí. Můžete ho nechat, aby se úkolem nějak protloukl, občas mu s něčím poradit a pak ho ohodnotit podle toho, kam se dostal. Děláme to obráceně.

Na začátku student musí víc brát ze všech stran, aby se někam dostal. A tady se svého ega musí zbavit. Jean Nouvel se o tom vyjadřuje ve smyslu, že architekt je kleptoman, který bere věci ze svého okolí a pak je zase skládá. Je to zásada, kterou používáme ve výuce: studentům se snažíme vštípit, aby se navzájem vysávali, ovlivňovali, k čemuž přispívá jednotné zadání úkolů a jednotné penzum práce při odevzdání.

V čem spočívá metoda vaší výuky?

Metoda školní výuky se neliší od metody navrhování v mém pracovním ateliéru. Vycházím z toho, že nemůžu naučit víc, než sám umím. Navrhujeme tedy konceptuální architekturu. Koncept je v podstatě příběh, kterému je podřízena architektura domu.

Na to, jak vytvořit příběh, je řada přístupů od architektury na základě inspirací, kterou jsme používali v HŠH a já ji stále používám, až po aplikaci různých matematických modelů generativní architektury. To podstatné je, aby tento koncept nebyl formální, ale odpovídal smyslu úkolu. Důležité je, že všichni v ateliéru pracují na stejném zadání.

To umožňuje nám i studentům soustředit se na daný problém a společně na něm pracovat. Zabraňujeme tím tříštění energie. Rovněž se vytváří soutěživá atmosféra, protože každý chce mít na otázku nejlepší odpověď. Pokoušíme se také o výzkum v architektuře a skrze ateliérová zadání prověřujeme teorie, na kterých dlouhodobě pracujeme.

A na závěr řeknu něco, co jsem měl říct asi na začátku. Jsou to slova Louise Kahna: „Vyučovat znamená vyvolávat podstatu věcí.“

Prezentace vašeho ateliéru je velice propracovaná, působí profesionálně, nekompromisně. Do jaké míry je pro vás formální stránka projektů podstatná? Můžete přiblížit strategii, kterou při představování projektů používáte?

Prezentace je přenosem myšlenek na diváka. Proto je důležitá. Myslím si, že se na ní většinou příliš nedbá a odbývá se jen vystavením plánů bez dalšího přesahu. Pro nás je součástí výuky a součástí odevzdání semestrálního úkolu. Testujeme různé možnosti.

Původně studenti odevzdávali tištěné plachty s perspektivami. Po přestěhování do nové budovy jsme ale měli v dvoupatrovém ateliéru nedostatek stěn. Kdybychom vystavili všech třicet projektů, vzniklo by bludiště úzkých chodeb s výkresy. Tak jsme to vzali jako výzvu a prezentaci změnili. Prezentovat práci a zdokumentovat ji do plánů jsou pro nás dvě odlišné disciplíny.

Plány prezentujeme ve společném portfoliu, kde jsou všechny výkresy, technické detaily a texty. Můžete si knihou listovat tak dlouho, jak je to nutné k nastudování projektu. Hlavní téma ateliéru prezentujeme naopak jako jeden celek. Na velkoplošné projekci jsou představeny koncepty prací. Na stěnách nebo na stole jsou umístěny modely doplněné malými obrazovkami s podrobnými informacemi.

Chceme, aby diváka, který vstoupí do našeho ateliéru, představované práce pohltily a zaujaly. Když ho lapíme, pak mu ukážeme modely a velkoplošnou projekci. Tam už potřebuje více času. A pokud někdo zůstane a listuje si v portfoliu, je to pro nás poklona, protože nám věnuje svůj čas, aby se seznámil s našimi myšlenkami.

Značnou energii – v ostatních školních ateliérech jen málo vídanou – věnujete důkladnému ztvárnění modelů. Co na nich v době, kdy lze vytvářet přesvědčivé třírozměrné vizualizace, pokládáte zejména za důležité?

Má to několik důvodů. Ten obecný spočívá v tom, že model vyžaduje velké nasazení a energii, která pak studenta automaticky přitáhne k práci. Když musíte dělat něco, co nezvládnete za dvě hodiny, ale musíte tomu věnovat čtrnáct dní, tak k tomu potom získáte určitý vztah – jako ke všemu, co není zadarmo.

Druhá věc je, že když model děláte, třeba vás napadne, jak návrh vylepšit. Navíc když vytváříte model, tak zároveň dům, který vymýšlíte, v podstatě stavíte: sice v malém měřítku, ale přesto se jedná o stavění a můžete prostory zhmotnit. Kdežto při řešení perspektiv se dá ledasco našvindlovat, dá se přidat světlo, atmosféra, ale i průhled, který neexistuje, protože si konstrukce prostě posunete.

U modelu se průhled našvindlovat nedá: buď tam je, nebo není. Řekl bych, že výkres snese mnohem větší manipulaci nežli model.

Nejvíce manipulace unese samotná vizualizace, která v řadě případů neodpovídá výsledné stavbě, jsou to často jen takové „návnady“ pro investory nebo spíš budoucí uživatele, jako třeba hra se zelení na fasádách, střešní krajiny a podobné zajímavosti, na něž ve většině případů nejsou nikdy peníze…

Proto vyžadujeme model, na němž se ověří základní principy architektury. Vizualizace navozuje určitou náladu a chceme, aby co nejvíce odpovídala skutečnosti i ve zdánlivých nepodstatných věcech, jako je vzhled lidí, kteří se v nich objeví. Vadí mi třeba, když někdo navrhuje sociální byty a před ně dá ve vizualizaci na ulici drahý sportovní vůz.

Není to věrohodné, to jsou detaily, které můžou vyznění práce ve výsledku shodit. Pokud má mít to, co děláme, celkovou kvalitu, záleží na drobnostech. Chceme, aby perspektivou bylo vyjádřeno to, co neumí model: atmosféra domu. Modelem se zase ověří jeho proporce, vnitřní struktura, asi jako když se otevře u auta kapota a vy vidíte nádherný motor, kde všechno souvisí se vším.

Anatomie domu je úžasná, stejně jako u nějakého zvířete, když sledujeme jeho vnitřní orgány. Už letmým pohledem většinou poznáte, že je všechno tak, jak má být, protože je to harmonické. Model obsahuje všechny základní prostorové principy domu a vizualizace je podstatná v tom, že zprostředkuje iluzi chvíle, kterou můžete v tom budoucím domě zažít.

Použiju banální, ale častý příklad. Když už tam před domem běží pes, musí být důvod, aby se na scéně objevil. Pokud někdo přemýšlí o těchto detailech, tak je pravděpodobné, že stejně poctivě přemýšlí také o celém domě, a nebude navrhovat zbytečnosti.

Podle jakého klíče vymýšlíte zadání pro semestrální úkoly?

Často studentům říkám, že architekti se dostali do situace, kdy o jejich práci lidé nemají zájem, protože jim nenabízejí nic smysluplného. Dostali se do pozice někoho, kdo o věcech jenom tlachá a nutí klienta, aby utrácel peníze za architektovy představy o tvarování domu, použitých materiálech – namísto toho, aby mu pomohli najít odpověď na podstatné otázky, které může domem vyřešit.

Nekladou si otázky, ale nabízejí rovnou odpovědi. Ten, kdo chce stavět, si přece najímá architekta, aby mu pomohl s tím, jak nejlépe využít situace a prostředků. V ateliéru vymýšlíme taková zadání, která iniciují schopnosti studentů přemýšlet a definovat problémy daného úkolu. Najednou zjistí, že se dá architektura navrhovat i jinak než jen vytvářet zajímavý design.

Jakým způsobem docílíte toho, aby celý ateliér pracoval jako jeden tým?

Popravdě v tom máme dluh, protože nám nezbývá mnoho času na společenské aktivity, jako jsou výlety a přednášky. To bych chtěl do budoucna změnit. Výjimkou je workshop ve mlýně v Podmoklech u Tomáše a Kláry Hradečných. Přesto se mi zdá, že náš ateliér dobře týmově spolupracuje. Je to možná způsobem naší práce a její náročností. Nikdo neumí všechno a studenti se zkrátka potřebují.

Jak vnímáte atmosféru, která panuje na Fakultě architektury ČVUT?

Možná to vnímám příliš jednostranně přes výuku v ateliéru, ve které bych rád viděl těžiště. Zdá se mi, že škola má mnoho různých předmětů a přetěžuje studenty, a ti pak na ateliér mají málo času. Nemůžete ale obsáhnout všechno. Architekt je jako režisér nebo dirigent, který má k ruce profesionály, s nimiž dává projekt dohromady.

Není možné, aby škola obsahovala všechny předměty, které bude architekt potřebovat. Asi by pomohla větší vazba ostatních předmětů na ateliérovou výuku. Atmosféru školy mimo jiné k lepšímu probudila atmosféra nové budovy. Myslím, že za to může její transparentní interiér.

Víte, jak si vedou vaši někdejší studenti v praxi?

Ano, některé sleduji a myslím, že si vedou dobře, přestože to mají hodně těžké. Velký problém vidím v nedostatku architektonických soutěží. Možná se mi to jen zdá, ale byli jsme na tom lépe. A pokud jsme soutěž vyhráli, nikdo nespekuloval o tom, zda s námi má uzavřít smlouvu.

Honorář se stanovil na základě honorářového řádu. Dnes se zakázky získávají spíše na základě obchodní soutěže a honoráře jsou tak nízké, že za ně sice zakázku zvládnete udělat, ale nic víc. Nemáte žádný zisk, který by vás posunul dál. Peníze na nové prostory, knihy, vzdělávání.

Jak za těchto podmínek mají vznikat nové architektonické kanceláře? Když si v novinách přečtu, že zemědělci stávkují, protože už nemají levnější naftu, přemýšlím, proč architekti nebojují za lepší a rovné podmínky ve své profesi. Možná by pro začátek stačilo, kdyby byli solidární a nepracovali pod cenou.

Jak byste charakterizoval nadání, které student potřebuje mít k tomu, aby se stal sebevědomým architektem? A za jak dlouho jste schopen poznat, jestli má šanci se architekturou živit?

Nevím, jestli se okamžitě dá poznat, jestli má člověk talent, ale hned lze poznat, jestli je pro práci zapálený a dokáže jí něco obětovat. Jedním z našich cílů je motivovat studenty tak, aby své práci v uvozovkách upsali duši, protože to ostatní většinou přijde potom samo.