ÚzemnéPlány.sk

Autor

JOSEF PAVLÍK

Autor fotografií

archív autora

Zdroj

Časopis ARCHITEKT

Zobrazení

14425

Dátum vydania

27. 04. 2012

Kategórie článku

• Architektúra
• Urbanizmus a územné plánovanie
• Regionálny rozvoj a investície

Ďalšie diely seriálu

• Muzeum barokních soch a klášterní zahrady - 1. diel
• Muzeum barokních soch a klášterní zahrady - 3. diel
• Muzeum barokních soch a klášterní zahrady - 4. diel
• Muzeum barokních soch a klášterní zahrady - 5. diel

Súvisiace články

• Muzeum barokních soch a klášterní zahrady - 1. diel
• Muzeum barokních soch a klášterní zahrady - 3. diel
• SOCHY Z BETONU

Hodnotenie článku

Článok sa mi páči / nepáči

48%

Celkový počet hlasov: 578

Muzeum barokních soch a klášterní zahrady - 2. diel

V 16. století vznikl řád menších bratří kapucínů. Jeho členové usilovali o návrat k původním ideálům sv. Františka z Assisi. Kapucíni se věnovali zejména prostým lidem, ke kterým měli svým způsobem života a úzkostlivě zachovávanou osobní chudobou blízko. Kapucínští kněží byli obdivovanými kazateli a žádanými zpovědníky.

S řeholníky kapucínského řádu měla dobré zkušenosti i chrudimská duchovní správa a také úředníci obce. Jan Vojtěch Švanda, chrudimský děkan v letech 1646–1662, zval kapucínské kazatele do farního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Měli zde takový úspěch, že rada města požádala o ustanovení řádného kazatele kapucína při tomto kostele. Pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch, kardinál Harrach, podpořil přítomnost řeholníků v Chrudimi již dříve. Rovněž provinciál řádu souhlasil, a tak v roce 1656 nastoupil na místo kazatele P. Václav Litoměřický. Také za následujících chrudimských děkanů Pavla Žáka (1663–1666), Jakuba Jindřicha Blažejovského (1666–1670) a Samuela Václava Hataše (1670–1685) byla tato funkce obsazena.

Okolnosti byly tedy v Chrudimi kapucínskému řádu příznivé. Představitelé řádu požádali roku 1654 o možnost usadit se zde trvale, ve vlastním konventu. Na jejich prosbu přikázala císařovna vdova Anna Eleonora, aby obec vymezila klášteřiště – místo pro v ybudování konventu.

Město Chrudim je na ostrohu, kolem kterého obloukem protéká řeka Chrudimka. Jižně a jihozápadně od vnitřního města bylo Kateřinské podměstí s kostelem sv. Kateřiny, západně a severozápadně podměstí Janské s kostelem sv. Jana Křtitele. Severní okolí tvoří rozlehlá říční niva, kde tehdy bylo několik mlýnů. Šíje chrudimského ostrohu stoupá povlovně směrem k východu. Za městským opevněním, mezi zahradami a poli, byly roztroušeny statky. Od roku 1521 stál asi 200 m východně od opevnění hřbitovní kostel sv. Michaela. Vznikající čtvrť Nové Město byla nejvhodnější pro stavební záměr kapucínů. Městská rada vybrala pozemek přiléhající zvnějšku k opevnění. Požadavkům stavebníků však lokalita svou rozlohou nestačila. Obec se proto dohodla s majitelem sousední zahrady Janem Dvorským, který svůj pozemek přenechal výměnou za pole severozápadně od města.

Prostředky na stavbu kláštera poskytlo více donátorů. Kutnohorský primátor Jiří Vykročil odkázal řádu 11 tisíc rýnských zlatých na výstavbu kláštera kdekoli v Čechách. Přispěla chrudimská obec, osobně se podílel chrudimský primátor Jan Máj. Prostředky věnovali šlechtici – Talackové, Salmové, Thunové a další, a také první královéhradecký biskup Matouš Ferdinand Sobek, protežovatelka řádu císařovna vdova Anna Eleonora, císař Leopold I. Výstavba konventu začala v roce 1656. V průběhu prací byl roku 1662 položen a posvěcen základní kámen kostela. Dne 26. července 1665 kostel vysvětil biskup Sobek. Do hlavního oltáře vložil schránku s ostatky sv. Marty a dalších pěti světců.

Součástí kostela se stala Loretánská kaple s napodobeninou nazaretského domku Panny Marie, v podzemí pak kaple Božího hrobu. Podle nařízení provinciála Jovity z Dole byla v březnu 1669 v sousedství kaple Božího hrobu založena krypta. První do ní byli pohřbeni P. Tertulián Bílinský a laický bratr Sylván Čech. S povolením generálního ministra řádu Stefana Chiaramontiho z Ceseny zde byl roku 1671 pohřben farář z nedalekých Mikulovic Bartoloměj Osecký. Do podzemní hrobky byli poté ukládáni nejen zemřelí kapucíni, ale i světští příznivci řádu. Mezi desítkami nebožtíků odpočívaly například vévodkyně Jana z Alvernie, roz. Kolovratská (†1702) a hraběnka Františka Lafosová (†1705). Pochován sem byl baron Leopold Schmiedel ze Schmiedenu (†1743), poštmistr August Kostlivý (†1745) atd.

Kostel sv. Josefa je stavebně velmi prostý, jednolodní. Průčelí je ukončeno trojbokým štítem, na němž je patriarší kříž. V nice nad portálem stojí kamenná socha patrona kostela sv. Josefa z roku 1702. Stavba má pouze jednu malou sanktusovou věžičku nad presbytářem. Věžička byla několikrát opravována, v letech 1720 a 1891 vystavěna nově.

Uprostřed presbytáře byl hlavní oltář sv. Josefa. Nad ním v dřevěné architektuře se sloupy visel obraz Návrat Svaté rodiny z Egypta od malíře Joachima von Sandrart z roku 1665. Z druhé strany obrazu, směrem do chóru, byl umístěn stejně velký obraz Nejsvětější Trojice s Pannou Marií a světci, od téhož autora a ze stejného roku. Boční oltáře sv. Františka z Assisi, sv. Antonína Paduánského, sv. Jana Nepomuckého, sv. Felixe z Cantalice a dalších byly ozdobeny sochami a obrazy, mj. od chrudimských malířů Samuela Gindtera a Josefa Papáčka. Do kostela přibývala další díla, v roce 1735 kupříkladu dřevěné sousoší Zvěstování Panně Marii od Jana Alberta Devotyho. Loretánskou kapli a kapli Božího hrobu freskami vyzdobil ke konci 18. století zdejší malíř Josef Ceregetti.

K východní straně kostela přiléhají budovy konventu. Tvoří tři křídla, z nichž východní bylo dostavěno později, v druhé polovině 18. století. Čtvrtým křídlem čtvercového konventu je chodba ambitu u stěny kostela.

Rozsáhlá zahrada obehnaná vysokou zdí měla rozlohu 6600 metrů čtverečních. V její užitkové části se rozkládal ovocný sad a byly tu záhony se zeleninou a bylinkami. Další část byla upravena pro potřeby rozjímání a kontemplace.

Konvent s kuchyní a hygienickým zázemím a také zahrada vyžadovaly mnoho vody. V klášteře vykopali studnu hlubokou 23 m, s hladinou podzemní vody v hloubce kolem 20 m. Dalším zdrojem vody byla městská vodárna z roku 1671. Kapucíni přispěli na její zřízení a část vody mohli využívat.

Prvními obyvateli nového kláštera bylo 16 řeholníků. Postupně jejich počet až do josefi nských reforem rostl, poté byl úředně omezen. V roce 1818 byli v chrudimském konventu pouze dva řeholníci. V průběhu 19. století kostel i další budovy chátraly. Dne 26. září 1837 se zřítila velká část střechy kostela. Poničena byla střecha Loretánské kaple a chodba k sakristii. Škody se podařilo opravit, ale chod kláštera byl nadále udržován jen s obtížemi.

Konvent byl na žádost samotných kapucínů zrušen dekretem ze dne 10. května 1947. V té době v něm pobýval pouze jeden řeholník. Klášter byl dán k dispozici Společnosti Božího slova – verbistům. Vzhledem k novým politickým poměrům už ale k převzetí nedošlo.

Budovy konventu začaly využívat různé instituce a fi rmy, zahradu měly v nájmu školy. V kostele se sporadicky konaly bohoslužby. Duchovní správa farnosti zajišťovala otevření kaple Božího hrobu vždy v závěru Svatého týdne před Velikonocemi. Později se z kostela stalo skladiště. V roce 1973 úřady vyzvaly chrudimského faráře, aby kostel vyklidil. V letech 1988–1993 byla budova opravena bez obnovení interiéru. Začátkem nového tisíciletí byl kostel přebudován na Muzeum barokních soch.

Kapucínský konvent a zejména kostel sv. Josefa byly v době svého vzniku dominantou východní části rozšiřujícího se města. Kostel není orientován – jako obvykle – k východu, ale jeho presbytář směřuje k severu. Stavebníci tak respektovali místní situaci, neboť z města bylo možné přijít ke kostelu jen z jihu. Tam byl tedy umístěn vstup. Mezi konventem a vnitřním městem stále ještě existoval nepřekročitelný fortifi kační systém hradeb, příkopů a valů. Ulice směřující podél kostela Nanebevzetí Panny Marie k východu byly slepé a končily hradbami. Ke klášteru se chodilo Kapucínskou ulicí (dnes Břetislavova) a po průchodu vnější Horní branou na nynějším Žižkově náměstí se zahýbalo vlevo. Poté se před příchozím objevilo vysoké průčelí kostela sv. Josefa. U odbočky ke konventu nad Horní branou byl kolem roku 1700 postaven sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého. Sloup stojí u Novoměstské kašny dodnes. V roce 1829 byly proraženy hradby a umožněn tak přístup ke kostelu od západu. Fortifi kační systém byl defi nitivně odstraněn v druhé polovině 19. století. Terén byl zarovnán a zastavěn. Vytvořila se současná tvář této části města.

Prvkem reprezentujícím historii i současnost je budova kostela, částečně také klášterní zahrada. Původní vztah vnitřního města a klášteřiště už neexistuje. Vytvoření vazby mezi novodobou zástavbou vnitřního města a Nového Města na straně jedné a dochovaným komplexem kostela se zahradou na straně druhé bude jistě architektonický a urbanistický oříšek.

V diskusích o využití kostela se od sedmdesátých let minulého století objevovaly nejrůznější návrhy. Od nereálných (obnovení kláštera) přes bizarní (muzeum strašidel) až k opravdu strašidelným (centrum výherních automatů). Zvítězil názor, že by se nemělo zapomínat na původní účel stavby. Kostel je budova bohoslužebná. Proto byl od počátku vyňat z běžného světského užívání a konsekrován, zasvěcen. Opačný obřad, odsvěcení, v přesném slova smyslu neexistuje. Odebrat zasvěcení nějakým rituálem nelze (je ovšem možné znesvětit, tj. porušit zasvěcení, nábožensky řečeno spáchat zde hřích). Duchovní náplň zasvěceného prostoru zanikne až se zánikem nositele zasvěcení, tedy prostoru samého. Konkrétně u kostela destrukcí, po níž přestane být budovou.

Konsekrovaný kostel ovšem lze podle církevního práva předat k počestnému světskému užívání (latinsky „in usum profanum non sordidum“, doslova „k užívání světskému nešpinavému, nehamižnému“). Současné Muzeum barokních soch tuto podmínku bezesporu splňuje. Podaří-li se v budoucnu s podporou místních i mimochrudimských příznivců udržovat v bývalém kostele sv. Josefa jedno z kulturních a duchovních center města, bude tak nejen respektován zdejší genius loci, ale bude také podpořeno heslo zakladatelů konventu Pax et bonum (Pokoj a dobro).

Výběr z pramenů a literatury

Buben, M. M., Encyklopedieřádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích, III . díl, 1. svazek, Žebravé řády, 1. vyd. Praha 2006.

Dějiny kláštera kapucínského v Chrudimi, Český východ, roč. 29, 1906.

Florián, Č., Topografi e města Chrudim, Rkp., Pozůstalost V. Floriána, SokA Chrudim.

Chytil, K. , Soupis památek historických a uměleckých v království Českém, XI. politický okres Chrudimský, Praha 1900.

Matriky NOZ Chrudim 1680–1772, SOA Zámrsk.

Panoch, P. – Bartoš, Š., Barokní umění na Chrudimsku, 1. vyd. Chrudim 2011.

Preiss, P., Kapucínský kostel v Chrudimi, Obrazy z hlavního oltáře, 1. vyd. Chrudim 2000.