ÚzemnéPlány.sk

Autor

MICHAL JANATA

Autor fotografií

KATEŘINA UKSOVÁ

Zdroj

Časopis ARCHITEKT

Zobrazení

17430

Dátum vydania

28. 06. 2012

Kategórie článku

• Architektúra
• Urbanizmus a územné plánovanie
• Regionálny rozvoj a investície

Ďalšie diely seriálu

• REKONSTRUKCE NÁRODNÍHO TECHNICKÉHO MUZEA - 1. diel
• REKONSTRUKCE NÁRODNÍHO TECHNICKÉHO MUZEA - 2. diel
• REKONSTRUKCE NÁRODNÍHO TECHNICKÉHO MUZEA - 3. diel
• REKONSTRUKCE NÁRODNÍHO TECHNICKÉHO MUZEA - 4. diel
• REKONSTRUKCE NÁRODNÍHO TECHNICKÉHO MUZEA - 5. diel
• REKONSTRUKCE NÁRODNÍHO TECHNICKÉHO MUZEA - 7. diel
• REKONSTRUKCE NÁRODNÍHO TECHNICKÉHO MUZEA - 8. diel
• REKONSTRUKCE NÁRODNÍHO TECHNICKÉHO MUZEA - 9. diel

Hodnotenie článku

Článok sa mi páči / nepáči

42%

Celkový počet hlasov: 485

REKONSTRUKCE NÁRODNÍHO TECHNICKÉHO MUZEA - 6. diel

RECENZE – VÍCE SOUVISLOSTÍ A MÉNĚ JEDNOTLIVOSTÍ

Nová expozice v Národním technickém muzeu zpřístupňuje veřejnosti rozsáhlý sbírkový fond oddělení architektury, stavitelství a designu. Nejsnáze se vnucující otázku výběru toho, co expozice zahrnuje, je třeba pominout, protože právě v tomto ohledu je každá kritika nejvíce laciná. Ke každé vystavené položce lze velmi snadno najít nějakou, která by podle recenzentova mínění lépe reprezentovala dané období, dílo či autora.

Co však je na první pohled zřejmé, že zde autoři koncepce i prostorového řešení zkombinovali prvky didaktické, tedy školu, i teatrologické, tedy divadlo. Zejména ve vstupní části věnované novorenesanci jsou zde formou komparace s antickými a renesančními vlivy pomocí skic protagonistů české novorenesance načrtnuty vývojové linie a spojitosti způsobem, který je hodně didaktický. Nejen v tomto entrée, ale v celé expozici je tato primárně výchovně-vzdělávací funkce silně akcentována. Pod modely staveb jsou například skříňky se zásuvkami, kde je možno si prohlédnout skici, plány, kresby a fotografie. Je to z muzeografického hlediska přístup, který je poplatný 19. století, v němž se prosadilo hledisko tvůrce binomické nomenklatury a velkého systematika Carla Linné.

Ten preferoval systematické uspořádání nade vše. Vystavená část sbírkového fondu musí být podřízena systematice a zároveň vyhovět potřebám poučení, to je muzeologická deviza 19. století. Lze jistě velmi ocenit, že předností nové expozice je, že se nijak nepodbízí entertainmentizací, že zezábavnění nestaví na prvé místo. Ani zvolený didaktický akcent rozhodně není na škodu v době, která nijak nectí penzum toho, co by si nejen žáci a studenti, ale i dospělí měli osvojit, aby v životě obstáli ve všech životních i profesních rolích. Právě naopak. Podiv však vyvolává, proč v úvodu nastolený komparativní přístup zůstal omezen jen na novorenesanční období a proč nebyl uplatněn i v pozdějších vývojových obdobích.

Teatrologickým přístupem bych zde nazval jistou dějovost, tedy narativní učlenění didaktického materiálu, střídání scén a některé uplatněné scénografické postupy. Je velkým kladem, že se autor architektonické roviny expozice David Vávra nepokoušel ani náznakem uplatnit poetiku Sklepa, ačkoli tak se zdarem činil ve svých televizních dílech Šumných měst.

Naopak zvolil civilně střízlivý postup, jednotlivé architektonické prvky vystavil jako rekvizity dotvářející kolorit jednotlivých scén-období. Patrnou vadou tohoto přístupu však je, že tato scénografická metoda nebyla uplatněna důsledně, takže expozice vytváří až příliš kontinuální prostor, byť dělený kójemi, ale přeci jen z diváckého hlediska vadí nedostatečné „spouštění opony“ mezi jednotlivými dějstvími. Čekal jsem i více vtipu a důmyslu v propojování jednotlivých exponátů, které jsou izolovány a jejich jediným poutem je období či směr, do něhož jsou zařazeny.

Z tohoto hlediska pak vyniká i nepoměr mezi uplatněnou komparací u novorenesance a přímočaře uplatněným vývojovým dějem u ostatních období. Místo co by autoři uplatnili rovnováhu mezi poučením a vyprávěním jako dynamické napětí mezi oběma póly, tak je poučení odkázáno samo na sebe, aniž by bylo svázáno s vyprávěním. Jinou stránkou věci, byť už to není jen otázka celkového pojetí, ale spíše hloubky, do jaké má jít divákovo poučení, je, že se z expozice nic nedozvíme o tom, jaký typ konstrukcí převládal v konkrétní historické době, jakých materiálů používalo dané dějinné období, jaký byl jeho urbanismus.

Otázkou míry poučení jsme se však přece jen dostali k možnosti jiného pojetí. Autoři koncepce mohli zcela opustit chronologický přístup a soustředit se právě na tyto otázky. Mohl se exponovat určitý typ konstrukce a zobrazit jeho dějiny, mohlo se ukázat, jaké stavební materiály převládaly v té které době a hlavně proč. A především mohlo být užitečné ukázat, jak rozdílně každá doba chápala artikulaci prostoru. Opět se ukazuje, že u nás stále absentující urbanismus vypovídá o tom, že nám schází smysl pro nastolování kontextů. Jistě nelze na nijak velkém prostoru, jako je architektuře vyhrazená část Babuškovy budovy, rozprostírat široké kontexty, ale i v menším prostoru šlo kondenzovat více souvislostí a méně jednotlivostí.