ÚzemnéPlány.sk

Autor

ROSTISLAV MATULÍK

Autor fotografií

Časopis ARCHITEKT

Zdroj

Časopis ARCHITEKT

Zobrazení

13781

Dátum vydania

18. 07. 2012

Kategórie článku

• Architektúra

Súvisiace články

• Múzeum AAN DE STROOM v Antverpách
• Francúzske múzeum venované oceánu
• Muzeum barokních soch a klášterní zahrady - 1. diel
• MUZEUM VOJENSKÉ HISTORIE - 2. DIEL

Hodnotenie článku

Článok sa mi páči / nepáči

41%

Celkový počet hlasov: 695

MUZEUM VOJENSKÉ HISTORIE - 1. DIEL

Zbrojnice byla postavena v letech 1873–1876 a stala se muzeem v roce 1897. Od svého založení v roce 1897 bylo drážďanské Muzeum vojenské historie postupně saskou zbrojnicí a muzeem, nacistickým muzeem, sovětským muzeem a východoněmeckým muzeem. Dnes je vojenským historickým muzeem sjednoceného a demokratického Německa. Jeho umístění mimo historické centrum Drážďan způsobilo, že jeho budova přežila spojenecké bombardování na konci druhé světové války.

V roce 1989, kdy nebylo jisté, zda je takové muzeum vůbec vhodné pro nově sjednocený německý stát, se vláda rozhodla, že ho zavře. V roce 2001 se tento názor změnil a byla vypsána architektonická soutěž na přístavbu muzea, která by usnadnila přehodnocení našeho pohledu na válku.

Vítězný návrh Daniela Libeskinda odvážně narušil symetrii původního objektu. Přístavba ve formě robustního pětipatrového klínu z betonu, skla a oceli, který váží 14500 tun, rozsekává klasický architektonický řád 135 let staré zbrojnice. Vyhlídková plošina ve výšce 25 metrů (nejvyšší bod klínu je ve výšce 30 m) nabízí nádherný pohled na moderní Drážďany a zároveň ukazuje směrem k místu, kde začalo kobercové bombardování Drážďan, čímž vytváří dramatický prostor pro refl exi.

Otevřenost a transparentnost nové fasády je v protikladu s neprůhledností a rigiditou stávajícího objektu. Ten představuje přísnost autoritářské minulosti, zatímco nová část objektu odráží otevřenost demokratické společnosti, v níž došlo k proměně. Vzájemné působení těchto perspektiv tvoří charakter nového Muzea vojenské historie.

Ačkoli vnitřní struktura budovy zůstala zachována, konstrukce jí protíná na chodbách a v místnostech, narušuje její symetrii a nechává své moderní tvary kontrastovat s antickými sloupy a masivními stropy.

Uvnitř původní sloupové části objektu je v chronologickém pořadí představena německá vojenská historie. Ale ta je teď doplněna o nové výstavní plochy v nových široce otevřených prostorách pětipatrového klínu s novým zaměřením na tematické zvážení působení společenských sil a lidských impulsů, které vytvářejí kulturu násilí.

Daniel Libeskind rekonstrukci pojal jako otevřený prostor k přemýšlení o organizovaném násilí – tyto úvahy se nemohou odehrávat mezi klasickými čtyřmi stěnami.

NOVÝ POHLED NA VÁLKU

Muzeum vojenských dějin, které bylo otevřeno 14. 10. 2011, je prvním válečným muzeem, které vzniká ve sjednoceném Německu. Ačkoli zřizovatelem muzea je německá armáda, nabízejí expozice, tvořené týmem mladých historiků pod vedením autora koncepce Gorcha Piekena, radikálně nový pohled na válku a utrpení, které způsobuje. Podle Piekena byla dosavadní slavná vojenská muzea věnována válečnictví, nikoli jeho refl exi. Nové muzeum má s touto tradicí skoncovat. Zbraně nebudou chybět, ale historikové chtěli místo chronologie válečných tažení prozkoumat fenomén násilí z hlediska kulturních dějin.

Expozice hledá odpověď na velké a znepokojivé otázky: Odkud se bere násilí? Je zlo člověku vrozené? Existují spravedlivé války? Staré rčení praví, že první obětí války je pravda. O některých událostech se prostě po skončení války nemluví, ale to právě kurátoři udělali. Riskují, že vyvolají velkou debatu. Němci mají totiž od konce druhé světové války problém s patosem. Jenomže o válce bez určitého patosu nelze vyprávět. „Válka je jenom špičkou ledovce. My chceme zjistit, co je pod hladinou,“ říká Pieken.

Po studiu historie v Kolíně nad Rýnem pracoval deset let v berlínském Německém historickém muzeu. Během tohoto angažmá nashromáždil velké množství zcela zapomenutých příběhů, o které se prostě musel podělit. Jako například příběh židovské dívenky z koncentračního tábora v Lublinu v okupovaném Polsku. Třídila obuv po zavražděných a napsala o tom báseň Mrtvé boty. Krátce nato byla také poslána do plynové komory. Báseň však přežila. Vězni se ji učili zpaměti a předávali si ji, aby nezanikla.

Verše společně s botami obětí byly vystaveny během slavnostního říjnového otevření. Bývalá kasárna Albertstadt během 140 let její existence využívaly saská královská armáda, říšská armáda, nacistická Wehrmacht a východoněmecká lidová armáda. Po sjednocení však bylo rozhodnuto o radikální přestavbě. Projekt je opravdu velkorysý. Obyvatele Drážďan projekt v první chvíli rozhněval. Místní novináři se Liebeskinda na první tiskové konferenci ptali, proč nemůže nechat budovu tak, jak je? Jeho nekompromisní styl je však pro saskou metropoli ideální. Bez radikálního rozchodu s minulostí totiž nemůže projekt muzea fungovat.

„Není myslitelné, aby stavba kopírovala tradiční kasárna. Budova musí refl ektovat složitou minulost země,“ odpověděl novinářům Liebeskind. Jeho účast na projektu je přitom mimořádně symbolická. Jeho rodiče byli polští Židé, kteří přežili holocaust i gulag a dostali v roce 1957 možnost emigrovat do Izraele. Odtud později přesídlili do Spojených států, a jejich syn nyní staví Němcům válečné muzeum. Není to poprvé, co pomáhal Němcům interpretovat jejich dějiny – v roce 1999 podle jeho návrhu vzniklo v Berlíně Židovské muzeum.

Pieken argumentuje: „Lidé dnes říkají, že stará budova byla krásná. Odpovídám jim, že německá historie krásná není. Expozice má být připomínkou totální války, holocaustu i smrti milionů německých vojáků. Pro heroismus a patos zde místo nezbývá.“ Na plošině u vstupní haly, kde dříve stávaly tanky a houfnice, bude v rámci expozice vystaven původní výtisk stěžejního spisu pruského teoretika válečnictví Carla von Clausewitze O válce. Na zadní stěně se míhají slova Láska a Nenávist, která zde promítl britský performer Charles Sandison.

Z přesvědčení, že muzeum musí fungovat spíše jako zážitek, nežli jako výstava, rozdělil Pieken projekt na dvě expozice: ve zbytku původní budovy je k shlédnutí chronologický přehled německých válek se zvláštním důrazem na 20. století. V nové moderní části se nachází tematická oddělení jako móda a armáda, politika a násilí. Obě výstavy jsou propojeny. Pokud například bude někoho zajímat, jakou spotřebu měly německé tanky Tygr, dozví se současně, že jezdily na biobenzín, pěstovaný vězni v Osvětimi,“ vysvětluje kurátor. Drážďany podle něj nejsou pro válečné muzeum bezproblémová lokalita, ale právě proto jsou také svým způsobem ideální. Toto město připomíná, že sami Němci se považují za oběť druhé světové války.

Stalo se symbolem válečné zkázy. Ale i v okolí města, které bylo baštou NSDAP, se nacházelo osm koncentračních táborů. Obyvatelé město rádi vnímají jako barokní perlu na Labi, ale k temnějším stránkám dějin se již vracet nechtějí. „V Drážďanech lidé rádi zapomínají na to, kdo válku rozpoutal,“ tvrdí historik. V muzeu chce ukázat, že město bylo jak obětí, tak i nástrojem zločinů. Proto v muzeu zdokumentoval příběh chlapce, který během bombardování přišel o celou svou rodinu, i osud Židovky Henny Brennerové, které několik hodin před útokem dostala rozkaz, aby nastoupila na transport do Osvětimi. Nálet jí zachránil život.

Jedním z posledních a nejsilnějších momentů výstavy je autoportrét Felixe Nussbauma, mladého židovského malíře, který prchl před nacisty do Belgie, a i když věděl, že nemá šanci přežít, nepřestal tvořit. Zahynul v Osvětimi. Daniel Liebeskind navrhl i Nussbaumovo muzeum v malířově rodišti Osnabrücku

Německý spisovatel a esejista Kurt Tucholsky, sám válečný veterán, po návštěvě válečného muzea v roce 1926 napsal: „Tohle není správné. Všechno tam vypadá tak, jak to bylo – a přesto to tak nebylo. Copak vzpomínka na nás vypadá takto?“ Pokud ano, něco důležitého se ztratilo – kde je všechna ta hrůza, pláč, útlak, beznaděj, necitelnost, otupělé vnímání, atmosféra kolektivního šílenství?“. Pieken se jím nechal inspirovat a našel ve svém muzeu prostor i pro špinavou podobu války. Jeho expozice je silně protiválečná, ale nenabízí odpověď na otázku, kdy je válka oprávněná a kdy nikoli. Muzeum je nejednoznačné jako realita sama.

„Vojenské dějiny vyprávíme úplně jinak, ne jako historii techniky a událostí, ale do centra stavíme člověka,“ řekl ředitel muzea Matthias Rogg.