ÚzemnéPlány.sk

Autor

ROSTISLAV MATULÍK

Spoluautori

CHARLES HAWLEY

Autor fotografií

Časopis ARCHITEKT

Zdroj

Časopis ARCHITEKT

Zobrazení

14384

Dátum vydania

17. 07. 2012

Kategórie článku

• Architektúra

Súvisiace články

• MUZEUM VOJENSKÉ HISTORIE - 1. DIEL

Hodnotenie článku

Článok sa mi páči / nepáči

46%

Celkový počet hlasov: 522

MUZEUM VOJENSKÉ HISTORIE - 2. DIEL

Pane Libeskinde, udělal jste návrh na přestavbu německého vojenského muzea v Drážďanech, a dovolil jste si dramatickým způsobem změnit průčelí objektu a vytvořit zřetelné prolomení původně poklidného architektonického stylu 19. století. Je to symbol odstřižení od minulosti, ale nejedná se o formu, kterou mnoho lidí v Drážďanech nechce?

Může to tak klidně být. Jsou lidé, kteří chtějí vidět historii pouze jako nekonečnou chronologii událostí. Ale tady existuje přerušení, zásadní zlom – obzvláště pokud se jedná o období německého nacismu.

Z architektonického hlediska se zcela jistě prokázalo, že Drážďany chtějí tento zlom ignorovat. Město již utratilo stovky milionů eur ve svém úsilí znovu obnovit město, které existovalo před bombardováním.

Dokážu pochopit pohnutku města, které chce získat zpět svou minulost. Lidé chtějí mít něco z dob slávy svého města. Ale i když znovu postavíte Frauenkirche a další významné stavby ve městě, nemůžete vrátit, co se stalo. Město se zásadně změnilo. Události, ke kterým v minulosti došlo, nejsou jen něco nepodstatného, ale jsou pro transformaci města tím nejdůležitějším.

Je pravda, že si přístup Drážďan ke své historii vysloužil mnoho kritiky.

Tuto kritiku sdílím. Podívejte se na Berlín, který pochopil – příkladným způsobem – že minulost prostě nelze znovu stvořit. Můžete obnovit barokní stavby v Drážďanech, ale tím vymýtíte život z města. Sentimentalita není základ, na kterém se dá vybudovat nové město.

Souhlasíte tedy s těmi, kteří říkají, že Drážďany musejí dělat víc pro to, aby se vyrovnaly s minulostí?

Určitě. Určitě to tak cítím. Potřebujete víc než jen malý signál, který se tu i tam vyskytne. Staly se věci, které nejdou odestát, a tyto věci, pokud se s nimi nevyrovnáme, mohou jen stvořit něco, co pro město není dobré. Pokud berete historii s nostalgií, a máte zájem jen o to malebné, říkáte tím, že chcete vrátit ty dobré staré časy před rokem 1933. Ale dá se udělat mnoho nových věcí, které dokazují, že se Drážďany ubírají vpřed.

Jako nové vojenské muzeum. Takový projekt má v Německu s jeho obtížnou minulostí v 20. století svá úskalí. Jak jste k rekonstrukci zbrojnice v Drážďanech přistupoval?

Je to samozřejmě citlivá záležitost, která je ale také velmi důležitá. Ve sjednoceném demokratickém Německu musí být vojenské muzeum součástí města. Vojsko je součástí demokracie. To je ten ožehavý bod, ale tímto způsobem je také třeba presentovat takové muzeum veřejnosti.

Jak jste to vyjádřil v architektuře?

Nový architektonický prvek prostupuje historickou zbrojnici a akcentuje novým způsobem průčelí. Interpretuje komplex z hlediska 21. století. Je lucernou, signálem, majákem evokujícím město samo. Po prohlídce historických sbírek uvnitř objektu se dostanete k novému pohledu na Drážďany. Je nelepším obrazem historie, který můžete v muzeu vidět.

Je to však obraz, který byl 13. února 1945 takřka úplně zničen během bombardování města. Jakým způsobem jste tuto událost do architektury začlenil?

Trojúhelníková konstrukce na průčelí zbrojnice míří směrem, odkud došlo k bombardování Drážďan. Navíc přerušuje hladký tok průčelí této velké zbrojnice. Zpochybňuje kontinuitu historie a její význam. Nutí lidi k zamyšlení.

Mnoho projektů, na kterých jste pracoval – Židovské muzeum v Berlíně, Grand Zero v New Yorku a teď i vojenské muzeum v Drážďanech – mají připomínat bolestivé události minulosti. Nemáte pocit, že jsou taková zadání skličující?

Myslím si, že takové projekty jsou životně důležité. Měl jsem to velké štěstí, že jsem se zúčastnil projektů, které se zabývají historií. Nedá se pochybovat o tom, že to je vždy velice náročný úkol, zabývat se tragédiemi, které nelze odestát. Ale je to také práce plná naděje, protože tak můžete předat zkušenost novým lidským generacím – lekce, že se historie měla ubírat jiným směrem.

Mluvíte jako optimista.

Nemůžete dělat architekturu, pokud nevěříte v lepší budoucnost. Mohl byste být básníkem nebo hudebníkem skládajícím v mol. Ale chcete-li být architektem, musíte něco postavit.