ÚzemnéPlány.sk

Autor

MARTINA HRABOVÁ

Autor fotografií

Časopis ARCHITEKT

Zdroj

Časopis ARCHITEKT

Zobrazení

12389

Dátum vydania

11. 07. 2012

Kategórie článku

• Architektúra

Súvisiace články

• GRAMATIKA KRÁSY 1. DIEL
• GRAMATIKA KRÁSY 2. DIEL
• RODINNÝ DŮM LETY

Hodnotenie článku

Článok sa mi páči / nepáči

44%

Celkový počet hlasov: 580

GRAMATIKA KRÁSY 3. DIEL

Živoucí odkaz obou staveb dokazuje jejich houževnatost, se kterou ve své ideové i hmotné podstatě prošly událostmi 20. a 21. století. Ztělesňují výtvarný a architektonický jazyk stejně jako vědomý manifest svébytného pohledu na svět. Mies van der Rohe jimi zásadně přispěl do rejstříku moderní architektury na starém kontinentě.

Živoucí odkaz obou staveb dokazuje jejich houževnatost, se kterou ve své ideové i hmotné podstatě prošly událostmi 20. a 21. století. Ztělesňují výtvarný a architektonický jazyk stejně jako vědomý manifest svébytného pohledu na svět. Mies van der Rohe jimi zásadně přispěl do rejstříku moderní architektury na starém kontinentě.

Stejně však přispělo Španělsko svým úsilím o demokracii a Československo svým podílem na pádu železné opony k obnovení zájmu o život a dílo Ludwiga Miese van der Rohe.32 Teoretický zájem o dlouho opomíjeného architekta probudily zlomové události konce 80. let a zpřístupnění do té doby nedostupných klíčových realizací. Od počátku 90. let je jeho dílo studováno ve své celistvosti a z nových úhlů pohledu. Znovupostavení pavilonu v Barceloně po více než třicetiletém úsilí a otevření restaurované vily Tugendhat po intenzivním boji za její záchranu lze vnímat jako příslib do budoucnosti.

Nezbývá než věřit, že je naše společnost konečně připravena přijmout a ocenit přítomnost takové stavby, jakou je vila Tugendhat. Doufejme, že budeme po dlouhých desetiletích schopni svobodně čerpat inspiraci z jejího hmotného a duchovního poselství, ke kterému se Daniela Tugendhat vyjádřila následovně: „Mohla tu být – pro tuto malou a zámožnou rodinu – uskutečněna představa o svobodě, která byla pro Miese tak důležitá.

LUDWIG MIES VAN DER ROHE

29. 3. 1886 Cáchy – 17. 8. 1969 Chicago

Ludwiga Miese van der Rohe popisují jeho přátelé a známí jako pomalého člověka, který mnoho nemluvil. Rád jedl a pil a zřídka bychom jej zastihli bez nápadného doutníku v ústech, zahaleného v oblaku vydechovaného kouře. Narodil se v rodině kameníka v Cáchách, kde do svých třinácti let chodil do katedrální školy. Otcovo povolání i katolické prostředí znatelně ovlivnily jeho další směřování. Charakteristickým rysem života Ludwiga Miese van der Rohe je rozdělení na období před rokem 1938 a po něm, kdy byl nucen z politických důvodů emigrovat do Spojených států. Architektuře se učil sám. První zkušenosti získával mezi lety 1905 až 1907 během praxe u Bruno Paula v Berlíně, kam odešel ve svých devatenácti letech.

V letech 1908 až 1911 byl pak zaměstnán v ateliéru předního berlínského architekta Petra Behrense. Již Bruno Paul však Miesovi zprostředkoval první samostatnou zakázku, soukromý dům pro profesora fi lozofi e a odborníka na dílo Fridricha Nietzscheho Aloise Riehla. Kvalita provedené práce profesora přesvědčila o schopnostech začínajícího architekta. Zaplatil mu studijní cestu po Itálii, aby se mohl na vlastní oči seznámit s klasickými díly evropského umění. O více než deset let později získal Mies právě v okruhu Aloise Riehla prestižní zakázku na rodinný dům v Brně od budoucí paní Tugendhatové. V té době stál již Mies v popředí evropské architektonické tvorby. Živě se zajímal o fi lozofi i Martina Heideggera a úvahy teologa Romana Guardiniho.

Po první světové válce si k původnímu jménu „Ludwig Mies“ připojil vlámské příjmení své matky „van der Rohe“ a vykročil na dobovou uměleckou scénu s výrazně odvážnějším projevem. V letech 1921 a 1922 představil projekty skleněných mrakodrapů a v roce 1923 volný půdorys venkovského cihlového domu, který evokuje geometrické struktury dobové abstraktní malby. Všeobecné uznání Miesovi zajistila především koncepce a vlastní projekty pro výstavu bydlení ve Stuttgartu v roce 1927.

Zlomovou úlohu v Miesově meziválečném působení na starém kontinentě sehrály realizace Barcelonského pavilonu a vily Tugendhat z let 1928 až 1930. Povahou architektonického prostoru, nejasnou hranicí mezi interiérem a exteriérem a prací s pohybem návštěvníka tyto stavby zrelativizovaly zavedené představy o tom, co je to architektura. Podobné otázky pak otevřel Mies na výstavě bydlení v Berlíně v roce 1931. Neodmyslitelnou součást prací z tohoto období tvoří rovněž převratné návrhy vnitřního vybavení prostor.

Počínaje klikami u dveří přes svítidla až po legendární židli Brno a křeslo Barcelona Ludwig Mies van der Rohe zásadně ovlivnil další vývoj moderního interiérového designu. Důležitou fází Miesova evropského období bylo pedagogické působení v čele Bauhausu mezi lety 1930 až 1933, kdy školu uzavřeli nacisté. V roce 1938 přijala Amerika v silné vlně německé imigrace Ludwiga Miese van der Rohe jako vyzrálou tvůrčí osobnost. Ve svých dvaapadesáti letech zde neprodleně zahájil pedagogickou a projekční činnost

Centrem jeho práce se stalo Chicago, kde další tři desetiletí vedl školu architektury na Illinois Institute of Technology. Zároveň se věnoval vlastní tvorbě a podle jeho projektu byl v průběhu 40. a 50. let v Chicagu budován univerzitní kampus či výškové obytné budovy Lake Shore Drive Apartments se zavěšenými fasádami. Komorní víkendový Farnsworth House, který se nachází nedaleko od Chicaga, ztělesňuje Miesovo chápání architektury. Tato poslední realizace rezidenčního domu někdy bývá označována za „americkou verzi vily Tugendhat“. Během 50. let vznikly dle Miesových návrhů četné výškové budovy pro zákazníky z řad amerických obchodních společností. K nejznámějším patří Seagram Building v New Yorku dokončená v roce 1958. Do rodného Německa se Ludwig Mies van der Rohe profesně vrátil až ke konci života. V roce 1967 se již na kolečkovém křesle účastnil otevření své poslední realizované stavby, Neue Nationalgalerie v Západním Berlíně.

Po celou dobu Miesovy tvorby na starém kontinentě i ve Spojených státech šla jeho projekční činnost ruku v ruce se studiem fi lozofi e a neustálým hledáním podstaty celého snažení. Během pedagogické dráhy ovlivnil generace budoucích architektů, které fascinovala nejen jeho práce, ale i charismatická osobnost. Ve svých úvahách byl Ludwig Mies van der Rohe rozvážný a nespěchal s prohlašováním či publikováním svých názorů. Střídmá jistota jeho úvah i staveb si tak zachovala v průběhu 20. století nebývalou stabilitu a kontinuitu, která je pro nás dodnes živá a inspirativní.