ÚzemnéPlány.sk

Autor

PETR KRATOCHVÍL

Autor fotografií

Časopis ARCHITEKT

Zdroj

Časopis ARCHITEKT

Zobrazení

12927

Dátum vydania

26. 07. 2012

Kategórie článku

• Architektúra

Súvisiace články

• VEŘEJNÝ PROSTOR AMERICKÝCH VELKOMĚST 1. diel

Hodnotenie článku

Článok sa mi páči / nepáči

43%

Celkový počet hlasov: 436

VEŘEJNÝ PROSTOR AMERICKÝCH VELKOMĚST 2. diel

V r. 1999 založili sdružení Friends of High Line, které uspořádalo fotografi ckou výstavu o nadzemní dráze, jež vyvolala mimořádnou pozornost široké veřejnosti, přesvědčilo městské politiky o nutnosti zachovat nejen vlastní železniční konstrukci, ale i stavby, na nichž je zavěšena, uspořádalo mezinárodní ideovou architektonickou soutěž na vytvoření pěší promenády po tělesu bývalé trati (a s fi nanční podporou města dnes zajišťuje její provoz).

Dnes je High Line označována za Empire State Building naležato, protože stejně jako každý návštěvník New Yorku musí vyjet na nejvyšší mrakodrap, patří i zhruba dvoukilometrová procházka po High Line k velkým turistickým atrakcím.

Ale je i oblíbeným místem domácích obyvatel. Nabízí nezvyklé průhledy na město z výšky 10 metrů nad okolními ulicemi a dvory, možnosti posezení na lavičkách i trávnících, odehrávají se zde sousedské pikniky, promítání fi lmů a řada dalších formálních i neformálních aktivit.

Atraktivita tohoto místa je samozřejmě dána i vynikajícím novým ztvárněním trati. Návrh je z r. 2004 (architektonické řešení: Diller, Scofi dio + Renfro, parkové úpravy: James Corner Field Operations), v roce 2009 byla otevřena 1. část, v r. 2011 pak 2. část, předpokládá se i úprava posledního úseku kolem kolejiště Pensylvánského nádraží.

Autorům se podařilo uchovat onu atmosféru jisté obyčejnosti, syrovosti, místa spíše náhodně nalezeného než se podbízejícího. Trať několikrát zahýbá, rozšiřuje se a zužuje, občas prochází vnitřkem nějaké stavby (kdysi skladu). Místy jsou vidět v trávě zarostlé koleje, některé vysázené rostliny se sem původně dostaly jako náletové.

Ale romantičnost místa a zachovaných industriálních prvků je vyvažována moderním designem řady doplňujících elementů. Novou pěší osou byly zhodnoceny i okolní pozemky, kde dnes vyrůstají nové prestižní stavby, jako například budovy od Franka O. Gehryho, Jeana Nouvela, Šigeru Bana.

Přímo nad pěší promenádou se vyklání nový bytový dům (Neil Denari), jehož obyvatelé si nepochybně zakládají na tom, že mají adresu na High Line. V místech, kde před nedávnem kvetla pouliční prostituce a prodej drog, jsou teď v rekonstruovaných industriálních prostorech drahé módní butiky.

Vybudování High Line je ale jen jedním – byť nejatraktivnějším – z projevů nového důrazu na budování veřejných prostorů v New Yorku, který je spojen s nástupem nové městské administrativy v čele se starostou Bloombergem.3 Na Times Square, v pravém srdci New Yorku, je poprvé v historii možné se posadit ke kavárenskému stolku na chodníku, protože podstatná část náměstí byla uzavřena pro dopravu.

Dopravně byly zklidněny i některé další úseky Broadwaye. Systematicky se rozvíjí proměna břehů East River z dříve přístavních a továrních ploch v souvislý park, na Manhattanu i v jiných čtvrtích se rozšiřují sítě cyklostezek.

Všechny tyto akce jsou součástí městské politiky, která chce prostřednictvím investic do veřejných prostorů nejen zajistit vyšší obytné kvality takových míst, ale podnítit i ekonomický růst a sociální vzestup souvisejících městských oblastí. A nejsou to jen veřejné prostředky, ale řada takových prostorů vzniká v rámci partnerství veřejného a soukromého sektoru a jeho nových forem.

Zastavme se proto u těchto mechanismů a u jejich hodnocení v rámci teoretické refl exe amerických urbanistů. Na jedné straně jsme totiž v Americe svědky renesance veřejných prostorů, na druhé straně se však množí skeptické názory, zda veřejný prostor ve své dnešní podobě ještě plní ony sociální funkce, jaké měl od dob řecké agory, tj. být svobodným místem setkávání s druhými, s jinakostí a odlišností, místem, kde se individuální život konfrontuje se světem ostatních a kde se formuje pocit pospolitosti.

Jedním ze specifi cky newyorských fenoménů jsou kvaziveřejné prostory, které vznikají na základě zónovacích pravidel z r. 1961. Výměnou za ponechání části stavebního pozemku pro veřejné využívání lze zbylý pozemek zastavět intenzivněji a do větší výšky. (Jak známo, vzorem pro toto pravidlo byla Miesova stavba Seagram, která odsunutím od uliční čáry umožnila vznik piazzety před hlavním průčelím.)

Z hlediska majetkoprávního zůstávají tyto prostory soukromé, vlastník je však zavázán strpět jejich využívání veřejností a na vlastní náklady je udržovat.4 V současnosti v New Yorku tyto prostory, které mohou mít formu venkovních náměstíček nebo vnitřních arkád, zaujímají plochu, která odpovídá jedné desetině Central Parku.

Jejich inventarizace z r. 2000 ovšem ukázala, že řada z nich svou veřejnou funkci příliš neplní, jednak proto, že jsou nahodile rozptýleny po městě nebo jejich podoba není pro veřejnost atraktivní, ale i pro nejasná pravidla, co je a co není zde přípustné.5 Ve vyhrocené podobě se tento problém ukázal nedávno při protestní akci „Occupy Wall Street“, která se odehrávala na náměstíčku „Park Zuccotti“ – pojmenovaném příznačně po řediteli společnosti, jíž tento soukromě vlastněný veřejný prostor vedle její budovy patří.

Přestože se protest „Occupy Wall Street“ týkal především sociální nerovnosti, součástí debat bylo i téma, jaká práva mají obyčejní lidé na takovýchto místech, jež se tváří veřejně.

Obdobné otázky vyvolává jiná forma – z hlediska vztahu veřejné a soukromé sféry – ambivalentních prostorů, označovaná jako BID.6 Právě vědomí, že atraktivní veřejné prostory zvyšují hodnotu přilehlých nemovitostí i obchodní obrat v místních obchodech, vede k tomu, že vznikají sdružení vlastníků domů, která s městem uzavřou smlouvu a na vlastní náklady zvelebí a udržují určitý veřejný prostor, aniž by omezovala jeho veřejné využívání.

Takto se proměnil například Bryantův park za newyorskou městskou knihovnou podél 42. ulice, který ještě v 80. letech 20. století byl nebezpečným místem, kam se po setmění raději nevstupovalo.

Dnes zde můžete i o půlnoci v záři refl ektorů ležet na trávě, sledovat koncerty, letní fi lmová představení nebo v zimě bruslit na umělém kluzišti. A samozřejmě zde nesmíte spoustu věcí (především popíjet alkohol), jak vás poučí dlouhý seznam u vstupu do parku. K pocitu bezpečnosti a uvolněné atmosféry přispěla i nákladná krajinářská a architektonická úprava.

Toto propojení soukromé iniciativy a veřejného zájmu má jistě své přednosti. Šetří veřejné prostředky, je zpravidla efektivnější v provozování a údržbě takových prostorů, a protože motivací oněch soukromých aktérů je snaha přivést do takových míst co nejvíce lidí – potenciálních zákazníků, je jejich atraktivita nutnou podmínkou, a tedy i zajímavou výzvou pro architekty nebo výtvarníky.

Kritikové ovšem poukazují na to, že zde veřejné instance rezignují na to, kvůli čemu si je společnost vlastně zřizuje. A místa takto vzniklá mají i specifi ckou atmosféru. Za pocit bezstarostného bezpečí je třeba se smířit s tím, že nepochybně je váš pohyb neustále zaznamenáván na monitorech bezpečnostních agentur, že refl ektory z okolních mrakodrapů sem míří nejen proto, abyste v noci dobře viděli na svůj piknik, ale abyste také byli neustále dobře viděni.

To ovšem po 11. září platí v amerických městech obecně. Bezpečnostní kritéria se výrazně prosazují do navrhování všech prostorů i staveb. („Form follows fear“ – zní dnešní varianta funkcionalistického hesla.) Ostřejší, sociálně orientovaní kritici jdou ještě dále.

Jejich argumentaci předznamenává dosud aktuální kniha britsko-amerického sociologa Richarda Senneta „Úpadek veřejného života“.7 Sennett konstatuje obecný rozklad veřejné sféry v důsledku tendence k individualismu, ke konzumní kultuře, kdy se člověk na všechno kolem sebe dívá jako na zboží.

Veřejná sféra se podle něj zredukovala na jedno velké nákupní centrum, jehož hlavním úkolem je uspokojit individuální touhy. Do konkrétních analýz městských prostorů dovádí tento názor například Margaret Crawfordová8 ve stati „Svět v nákupním centru“ nebo Michael Sorkin ve stati „Uvidíme se v Disneylandu“9, kde ukazují šíření těchto modelů do běžných městských prostorů.

A po nich i další autoři poukazují na to, že veřejné prostory dnes nabízejí sice atraktivní, ale zároveň přísně regulované prostředí (preventivní eliminace spontánních či nestandardních aktivit), odpovídající potřebám a mentalitě především středních vrstev, jednostranně orientované na zábavu a konzum a stále výrazněji stylizované do podoby tematických zábavních parků.

Není zde místo analyzovat, do jaké míry je taková kritika přemrštěná či zda skutečně ukazuje obecnou tendenci dnešního města odklízet diference raději někam na neviditelné periferie než je připustit jako součást každodenních konfrontací ve veřejných prostorech.

Ale ať je motivace vzniku nových veřejných prostorů amerických velkoměst jakákoliv, místa, jako je dnešní Times Square, High Line, Lincoln Centre, Brooklyn Bridge Park v New Yorku, Embarcadero nebo Yerba Buena Gardens v San Francisku či Millenium Park v Chicagu, proměnila atmosféru těchto velkoměst během velmi krátké doby zcela zásadně a zajišťují zde opravdu obyvatelné prostředí.10