ÚzemnéPlány.sk

Autor

YVONNE JANKOVÁ

Autor fotografií

archív obce

Zdroj

Časopis Architekt

Zobrazení

20125

Dátum vydania

15. 06. 2011

Kategórie článku

• Architektúra
• Urbanizmus a územné plánovanie
• Regionálny rozvoj a investície

Súvisiace články

• MNICHOVICE – ÚZEMNÍ PLÁN
• REKONSTRUKCE PRŮMYSLOVÉHO PALÁCE / ROZHOVOR
• REVITALIZACE ÚZEMÍ V BÍLCE
• LITOMYŠL
• REVITALIZACE ULICE U MALÉ ŘEKY
• ROZHOVOR O PLZNI S JANEM SOUKUPEM
• ROUDNICE NAD LABEM / ÚPRAVA NÁMĚSTÍ
• REVITALIZACE TYRŠOVA NÁMĚSTÍ V HOSTOMICÍCH

Hodnotenie článku

43%

Celkový počet hlasov: 1079

ZAHRADNÍ MĚSTO

A této touze se nelze diviti:, vždyť většina úředníků jest nucena dobrou polovinu svého života stráviti v dusných, zaprášených, mnohdy ani nejprimitivnějším zásadám zdravotním nevyhovujících kancelářích. Zda může úředník nebo obchodník, duševní prací znaven, najíti potřebného klidu a osvěžení v dnešních činžovních kasárnách, plných hluku, křiku i nepříjemných, celým domem pronikajících zvuků pian, fonografů atd.? A zda může potřebné úlevy svým napjatým nervům zjednati procházkou po hlučných zaprášených ulicích?- Sotva.-“

Těmito slovy uvádí svou publikaci, prezentující plán na vybudování ideálního zahradního města v Braníku a Krči na velikonoce 1911 Tomáš Welz, majitel velkostatku v Dolní Krči.

Brožura tehdy vzbudila ohlas i v odborném tisku. Časopis Architektonický obzor v květnu 1911 vítá tuto iniciativu a odvolává se na příklady satelitů měst anglických, německých a francouzských. Přiklání se k názoru anglického sociologa Ebenezera Howarda, který zpracoval svou teorii o decentralizaci městského osídlení ve své knize Zahradní města budoucnosti, vydané již roku 1898.

Kniha dala vzniknout mezinárodnímu hnutí, které se stavělo proti zahušťování v centrech měst v souvislosti s živelným rozvojem průmyslu. Cílem bylo zlepšení hygienických podmínek a životního prostředí. Zdůrazňovala se symbióza bydlení s přírodou, ale také úloha umění v životě člověka, dobrá řemeslná práce, dokonalý detail, intimní prostředí, lidské měřítko staveb i jimi tvořených prostorů, doplněných konfigurací terénu s malebnými skupinami rostlin a stromů.

Nešlo však o pouhé odstěhování se na venkov a rousseauovský návrat k přírodě, ale o vytvoření ideálu příjemného zdravého bydlení, bydlení pro městského člověka, který je vázán společensky, zaměstnáním i možnostmi nákupu na jádro města. Chce bydlet mimo průmyslové exhalace a ruch a přitom v blízkém přímém spojení, zprostředkovaném dostupnými dopravními prostředky.

Howard vytvořil prototyp, ideál. Navrhl parcelaci volných pozemků v systému soustředných kruhů, protnutých radiálami komunikací, který však bylo třeba upravit pro specifické podmínky zvolené lokality. Uprostřed soustředil soubor veřejných budov. Předpokládal výstavbu radnice, divadla, knihovny, muzea, školy a nemocnice. To vše obklopovala zeleň ústředního parku, lemovaná zasklenou krytou promenádou s řadou obchodů. Obytné okrsky tvořily segmenty ukryté v mezikruží komunikací. Na vnějším obvodu za izolačním pásem stromů umístil Howard výrobní podniky a služby. Zázemí ještě dotvářely zemědělské závody a sady s dětskými domovy, ozdravovnami, léčebnami a školami v přírodě.

Charakteristickými rysy koncepce byly nízká vilová zástavba, bohatší soukromá i veřejná zeleň, přímý styk s volnou krajinou a návaznost na rekreační možnosti. Takto uspořádané jednotky o maximálním počtu obyvatel 32 000 měly obklopit původní centrum velkoměsta systémem satelitů. Ačkoliv se ideální záměr zcela neujal a neovlivnil podstatně charakter budoucího urbanismu, myšlenka budovat zahradní města jako určitý svébytný celek vilové zástavby, nový městský útvar uprostřed zeleně na geometrické parcelaci, nezanikla.

Po klasických příkladech londýnských satelitů Letchworth (1903) a Hamstead (1906) se objevují další realizace, i když méně rozsáhlé a ne zcela dotažené a dokončené, v dalších evropských zemích. Jedním z typických zahradních měst v Praze je Spořilov. Tzv. starý Spořilov je souborem rodinných domků situovaných na mírně svažitém terénu v jihovýchodním sektoru Prahy. Přes pozdější úpravy představuje výrazný urbanistický a architektonický celek, který dokumentuje originální řešení „zahradního města“ z konce dvacátých let minulého století.

Idea zahradního města se opírá o fundamentální díla britských teoretiků Ebenezera Howarda a Raymonda Unwina, kteří propagovali výstavbu satelitních čtvrtí rodinných domků. Životní prostředí v těchto nových útvarech mělo být ve srovnání s běžnou městskou zástavbou kvalitativně zlepšeno symbiotickým spojením s zelení tak, aby vyhovovalo i náročným hygienickým standardům. Tyto názory doprovozené ukázkami z provedených realizací v Anglii (Bourneville) a Německu byly komentovány od počátku století i v českém odborném tisku.

Ještě před první světovou válkou se v bezprostředním okolí Prahy pokusil o obdobnou realizaci velkostatkář Tomáš Welz v Krči a ve skromnějším měřítku sociálnědemokratické družstvo „Jarov“ v Hrdlořezích. Nedostatečné kapitálové zázemí způsobilo, že obě kolonie se vyvíjely poněkud nahodile bez jednotného upravovacího plánu a uskutečnily se jen v torsálním stavu původních záměrů, především bez investičně náročné občanské vybavenosti. Teprve když po vzniku Československé republiky se zákonodárné orgány rozhodly řešit latentní bytovou krizi velkorysou státní podporou stavebního ruchu, byly vytvořeny podmínky pro rozvoj zahradních čtvrtí jako svébytného architektonického a urbanistického celku.

První z nich, kolonie „Ořechovka“ vystavěná ve dvacátých letech Stavebním družstvem státních a veřejných zaměstnanců podle projektu Jaroslava Vondráka a Jana Šenkýře vznikala již na pevném urbanistickém půdorysu s centrálním prostorem náměstí. V roce 1924 oznámila Městská spořitelna na Královských Vinohradech, že k nadcházejícímu jubileu peněžního ústavu bude podniknuta velkorysá stavební akce, která by měla opatřit relativně kapitálově slabým rodinám vlastnické právo k vlastnímu bydlení.

Realizaci vytčeného programu mělo pomoci uskutečnit zástavní právo spořitelny ke krytí její pohledávky ve výši 80% ceny domku a především státní záruka na druhou hypotéku. Společníkem ve stavebním podnikání se stala Městská spořitelna pražská. Protože platný spořitelní zákon omezoval činnost spořitelen v hospodářském podnikání byla pro podnik zvolena forma stavebního družstva, které si podle stanov přijatých 18. června 1925 zvolilo název „Spořilov“, stavební družstvo vkladatelů Městských spořitelen v Praze a Král. Vinohradech, zapsané společenstvo s ručením omezeným v Dolních Roztylech.

Ustavující schůze se zúčastnili vedoucí funkcionáři obou peněžních ústavů, které získaly každá po tisíci členských podílů. Skutečnost, že i později spořitelny hájily takto získanou majoritu se stala v třicátých letech terčem kritiky řadových družstevníků, kteří podali žalobu o neplatnost stanov družstva a členství spořitelen. V dohodě se Státní regulační komisí bylo uvažováno o umístění kolonie rodinných domků buď na pláň mezi Hvězdou a Břevnovem, mezi Strašnicemi a Štěrboholy nebo na jižním okraj Prahy.

V červnu 1925 přijalo Ústřední zastupitelstvo hlavního města Prahy usnesení o prodeji 220.153 čtverečných sáhů pozemků v katastru Michle a Roztyl družstvu Spořilov za relativně nízkou cenu 15 Kč za čtverečný sáh ke stavbě tisícovky rodinných domků s malými byty. Projektant družstevní čtvrti profesor Josef Barek soustředil rodinné domky kolem ústředního prostoru náměstí, které bylo komponováno ve směru předpokládaného komunikačního spojení s Prahou. Místo zamýšleného průkopu vrchu Bohdalcem, který znemožnila především výstavba seřaďovacího nádraží státních drah, se hlavním přístupem stala rozšířená Chodovská silnice, kudy byla také po přemostění Botiče prodloužena z Michle trať elektrické dráhy.

V roce 1926 družstvo zahájilo podle plánů architektů Vojtěcha Brožka a Karla Polívky stavbu prvního bloku 36 rodinných domků, které plnily především propagační účel pro nábor dalších členů. Podle reklamy čekatelé měli hotově zaplatit pětinu výrobní ceny domku, 40% poskytly spořitelny ve formě první hypotéky a 40% jako druhou hypotéku za níž ručil stát. Tento zbytek se měl splácet v ročních splátkách rozvržených až na třicet let do nichž byl započten úrok i úmor dluhu.

Kolonii měly tvořit tři základní typy domků se zahrádkami a úplným příslušenstvím: jednopokojový typ A s cenou 40.000 Kč, dvoupokojový typ B s cenou 55.000 Kč a třípokojový typ C s cenou 70.000.

V původních cenách nebyl obsažen pozemek, protože se pomýšlelo pozemky od obce jen pronajmout. V březnu 1926 byly ceny zvýšeny započtením ceny pozemku u typu A na 50.000 Kč, B na 65.000 Kč a C na 85.000 Kč. Za takovýchto podmínek byl ohlas mezi středními vrstvami mimořádný.

Ve třicátých letech pak specifikou Spořilova byla početná kolonie umělců (např. herci Marie Bečvářová, František Roland, Marie Ptáková, Ada Nordenová a Marie Veselá, spisovatelé Jan Čarek, František Flos, Jaroslav Havlíček, Zdeněk Kalista, Josef Knap, František Křelina, František Sekanina, malíři Ferdiš Duša a František Podešva, sochař Josef Jiříkovský, architekt Karel Lhota ap.).

Podle původních plánů měly hospodářskou základnu družstva tvořit stavební zálohy členů ve výši 20 milionů Kč a zajištěné hypotekární zápůjčky ve výši 80 milionů Kč. S tímto kapitálem bylo plánováno vystavět 1500 rodinných domků a základní občanskou vybavenost. Kvantitativní rozsah výstavby umožnil aplikovat maximální disposiční i konstrukční typisaci rodinných domků. Jako základní konstrukce byla zvolena kombinace tradičních cihel a tzv. spořilovských bloků, které se vyráběly v maximálních rozměrech na základě patentu ze směsi písku, vápna, cementu a škváry.

Unifikující vzhled byl vnějškově dán stejným omítnutím všech domků v přírodní světlé barvě, typisovanými betonovými ploty, a kuriosně až do detailů jdoucí výsadbou téhož keře Lingutrum v předzahrádkách. Odborná veřejnost také podrobila kritice skutečnost, že architektura jednotlivých domků a skupin přejala z moderní umělecké tvorby jen její jednoduchost, „která nejsouc prostotou uměleckého výrazu stává se formovou chudobou“ a stísněné řadové domky srovnávala se zastaralými koloniemi továrních zaměstnanců. Jediné původně plánované umělecké dílo, pomník ministra Rašína na ústředním náměstí, se v meziválečném období nepodařilo uskutečnit.