ÚzemnéPlány.sk

Autor

Časopis ARCHITEKT

Autor fotografií

V. Girsa, V. Škrabánek

Zdroj

http://www.architekt-casopis.cz/

Zobrazení

16642

Dátum vydania

22. 05. 2013

Kategórie článku

• Architektúra
• O ochrane pamiatkového fondu

Hodnotenie článku

48%

Celkový počet hlasov: 536

Památka jako obraz a socha

S Václavem Girsou / vedoucím ústavu památkové péče / FA ČVUT

Pane profesore, opravdu jste při rekonstrukci Müllerovy vily v Praze – Střešovicích obnovili akvárium s rybičkami podle seznamu, který jste objevili mezi písemnostmi?

Ve vile se zachovala obě originální akvária zabudovaná v mramorovém obkladu. Podle písemných záznamů bylo jedno určeno pro sladkovodní rybičky a druhé se slanou vodou pro mořské živočichy a mořskou flóru. Brzy se ale ukázalo, že rybičkám se ve slané vodě moc nedaří, tak nakonec zůstalo jen sladkovodní. Je to trochu kuriozita.
Protože vila vznikla ve třicátých letech, což je z historického hlediska poměrně nedávno, mohli jsme se opřít o množství písemných pramenů. Nejen o publikace, články, ale zejména o zápisy z deníku stavitele Bořivoje Kriegerbecka, který výstavbu řídil a všechno dění kolem stavby domu si podrobně zapisoval. Jak Adolf Loos dům vymýšlel, jak debatoval se stavebníkem doktorem Müllerem a jeho ženou Miladou, kdy přijížděl do Prahy, jak projekt měnil, kolik navrhl variant, jakým způsobem skicoval, co z projektu vyškrtal architektu Karlu Lhotovi, se kterým spolupracoval a který Loosovu koncepci přenášel do konkrétních výkresů. Popisuje i technologie, proč a jak se některé věci dělaly … Také se našly v archivu záznamy architekta Camilla Schneidra, který navrhl koncept zahrady a přesné plány osazení rostlin i jejich druhy. Před obnovou se nám podařilo vyzpovídat i pamětníky, ať už laiky, či odborníky. Pro rehabilitaci vily to bylo nesmírně důležité.

Pátrají architekti vždycky tak poctivě po pramenech? To nemohu posoudit, dělat by se to ale mělo a my to tak děláme. Zejména při práci s tak významnou památkou, kterou Müllerova vila reprezentuje, je maximálně zodpovědný přístup namístě. Oproti památkám staršího původu je u moderní architektury vždy větší naděje, že se objeví rozsáhlejší a velmi podrobné prameny včetně dobové dokumentace. Jde pouze o to, jak se k nim člověk dostane. Proto je nezbytné spolupracovat s odborníky řady specializací, kteří vědí, kam sáhnout, kde hledat. V tak širokém záběru jako u Müllerovy vily se to myslím ale běžně nedělá. Výjimkou byla určitě vila Tugendhat v Brně. Vynikající průzkumy obou vil zpracoval tým památkářů v čele s dnešním ředitelem Národního technického muzea Karlem Ksandrem.

Zanecháte po sobě také dostatek písemných pramenů pro budoucí generace? Studie a projekty jsou uloženy ve studijním a badatelském centru přímo v Müllerově vile, hodně toho je v archivu našeho ateliéru.

Nepoužíváte vůbec slovo rekonstrukce, ale mluvíte o obnově či rehabilitaci památky. Proč? Těch důvodů je víc. Slovo rekonstrukce je v oboru památkové péče zprofanované, je spojeno s minulým režimem, kdy při „rekonstrukcích“ památek stavební firmy příliš nectily materiálovou a konstrukční originalitu. Rekonstrukce byly většinou příliš radikální. Velké stavební firmy neměly zájem šetřit, ale naopak vynucovaly si co největší objemy prací kvůli ekonomickému zisku. Objekty většinou opravovaly necitlivým způsobem, vyměnily se všechny vodorovné konstrukce, okna, dveře, omlátila štuková výzdoba… A s úbytkem originality se vždy ztrácí i hodnota památky. Druhý důvod je jazykový. V angličtině se pro citlivou obnovu používá výraz restoration a slovo reconstruction je v odborném jazyce západních zemí vyhrazeno pouze pro znovupostavení domu. Při přestavbě krásného autentického hradu na hotel – a chraň bůh naše památky před oživováním podobnými funkcemi – těžko můžeme hovořit o jeho rehabilitaci, tady půjde o renovaci či modernizaci. Více či méně zničující. Mimochodem slovo renovace není v našem oboru příliš oblíbené, má pejorativní nádech s příliš jednostranným akcentem na účelovou adaptaci. Proto jsme jej také vyškrtli z názvu našeho ústavu – Ústavu památkové péče na Fakultě architektury.

Při obnově památek preferujete restaurátorský a konzervační přístup k objektům. Chováte se k nim jako k soše či obrazu? Určitě se o to snažíme. Historickou památku chápeme jako souborné umělecké dílo, a proto bychom ji měli velmi odborně ošetřovat. Jestliže mluvím o konzervaci či restaurování, naznačuji tím, že jsme při její opravě velice opatrní.

K Hornímu hradu v Bečově nad Teplou přistupujete jako k soše? Lze to tak říct. Bečov je evropským unikátem, je výjimečný, protože kromě dílčích vstupů doby barokní neprošel od pozdně gotických a renesančních úprav žádnými většími přestavbami. Vyhnuly se mu i stavební aktivity po celé devatenácté a dvacáté století. Úžasné nástěnné malby v kapli nebyly nikdy restaurovány, v celém areálu se zachovaly originální omítky, mnoho středověkých stropních trámů a portálů, velký soubor gotických dřevěných okenních sedátek a další pozoruhodné detaily.

Často se opakuje, že památky musí žít, že je nemůžeme zakonzervovat. Souhlasíte s tím? To je úděsná „floskule“. Mám z ní vždycky kopřivku. Památky musí především existovat. Když nebudou existovat, nemohou ani žít. Aby za každou cenu žily, tak je často zdeformujeme a zdevastujeme, zbavíme podstatné části originality. Takové památky ale přestávají mít vnitřní náboj, ztrácí atmosféru, přicházejí o svoji hodnotu. Na památce není cenná jen hmota, proporce, prostorovost – tedy architektura, ale i zdivo, konstrukce, omítky, technologické postupy, výzdoba a desítky či stovky detailů, které svědčí o dovednostech řemeslníků, o dobových zvyklostech. A samozřejmě i její „věkovitost“. Tuhle vypovídací schopnost památek nedokážeme ještě ani ocenit. Na Bečově se živou funkcí stal samotný proces konzervace a restaurování. Hrad se neuzavřel na deset dvacet let před návštěvníky, ale naopak je zve nahlédnout do atraktivního procesu poznávání a záchrany středověké památky. To je mimořádně poutavý příběh. Národní památkový ústav připravil díky vedoucí technologické laboratoře Dagmar Michoinové netradiční prohlídky s podtitulem Dobrodružství vápna a písku, při nichž se lidé od odborníků dovědí nejen o stavební historii hradu, ale i o způsobech stavění ve středověku, o hodnotách historických stavebních materiálů i o postupech jejich zkoumání a technologiích jejich záchrany. V laboratoři a dílně si každý může vyzkoušet, jak se ve středověku míchala malta, a pod mikroskopem zkoumat třeba omítky. Hrady a zámky si každoročně stěžují, jak jim klesá návštěvnost, a vymýšlejí nejrůznější podbízivé a často primitivní atrakce, jako jsou otevírání 13. komnat, strašidelná show, instalování mučíren, organizování turnajů a nočních prohlídek za doprovodu vyprávění lechtivých historek. To je cesta do pekel. Podceňujeme lidi a představujeme jim památky chybně. Zájem o prohlídky na Bečově dokazuje, že to jde dělat i jinak, inteligentně.

Jakých nejčastějších chyb se při obnově památek dopouštíme? Když nerespektujeme systém, kterým historická struktura starého domu byla vytvořena a který byl zpravidla až do nekvalifikovaného zásahu plně funkční. Jestliže do památky neuváženě vstupujeme soudobými technologiemi a materiály. Když začneme na památce zateplovat fasády, je to její definitivní konec. Nerad jezdím po českých městech, v nichž památky ztratily svoji atmosféru, všechny září v novém hávu, mají vyměněná okna, nové, dokonale vyhlazené omítky. Jsou to bohužel často už jenom kulisy. Když jsme upravovali gotický palác nejstarší části krumlovského zámku zvaný Hrádek pro muzeum, kdy prošel velkou barokní přestavbou, při níž se vyměňovaly stropy v celém paláci, objevili jsme mezi půdou a stropy násyp ze sušeného lesního mechu se zbytky ještěrek a dalších živočichů, který použili řemeslníci coby tepelnou a zvukovou izolaci. To byl ohromný nález, který zároveň potvrdil, že výpovědní hodnota každého objektu je nekonečná, zde třeba i pro biology.

Máme dost odborníků v památkové péči? Česká památková péče má obecně doma i v zahraničí dobrý zvuk. Když se ale na naše památky a vůbec historický stavební fond podíváme zblízka, zjistíme, že toho pro jeho zachování dost neděláme. Rozhodně ochrana památek není na výsluní společenského zájmu, spíše je trpěna. To se projevuje i v chybně nastaveném systému péče o státní hrady a zámky, přezíráním odbornosti i podfinancováním péče o ně. Pro soukromé vlastníky památek chybí účinný dotační a daňový systém. Speciální odbornost se vyžaduje od restaurátorů, musí mít licenci od ministerstva kultury, od architektů a inženýrů nikdo nic takového nepožaduje. Při výběrovém řízení na projektanta i prováděcí firmu se nepřihlíží, zda mají nějaké zkušenosti s památkami, ale rozhodující je nejnižší nabídka. Příliš liberální prostředí a obavy z nerovného přístupu k zakázkám, to ve výsledku přináší totální diskriminaci odbornosti s negativním dopadem na autenticitu památek. Na druhé straně se mnohdy nehospodárně vynakládají prostředky z evropských dotačních programů.

Schází nám specializace památkový architekt? Samozřejmě. Jako máme uznané obory autorizovaného architekta pro územní plánování nebo pro krajinářskou architekturu, měla by oficiálně existovat i autorizovaná odbornost – památkový architekt. Problém je, že by se v dnešních podmínkách takový specialista obtížně živil. To bychom nejprve museli říct, že chceme, aby se památky opravovaly poučeným způsobem, alespoň u objektů zapsaných jako národní kulturní památky. A vytvořit pravidla hry, zohlednit společenskou potřebu ve funkční legislativě. Ve Francii například mohou nejhodnotnější památky obnovovat pouze architekti se speciálním vzděláním. U nás kdokoliv. Na fakultě architektury se sice studenti mohou v magisterském studiu specializovat vstupem do modulu Památková péče, mají o státnici víc a celkově náročnější studium, ale sami se nás ptají: A kdo nás bude chtít?

Za jakých okolností je vstup současné architektury do historického stavebního fondu oprávněný? Pominu-li nejhodnotnější vysoce autentické památky, jako jsou hrady, zámky kláštery či sakrální stavby, nevadí mi, když architekti vloží do památky další vrstvu. Středověké měšťanské domy jsou nezřídka slohově vrstevnaté, také prošly úpravami v renesanci, posléze převrstvením barokním či klasicistním, ale musí to být namístě a citlivě vkomponované. Rehabilitovat památku pro živou funkci lze ale i konzervačním a restaurátorským přístupem. Tímto způsobem jsme obnovili měšťanský dům v Českém Krumlově, kde jsou byty a dole obchod. Ani tady jsme neopustili zásadu, že funkce památky musí být přiměřená, aby památku nezdevastovala. Snížili jsme počet bytů, místa nejvíce v minulosti zdevastovaná hygienickým zázemím jsme redukovali, elektriku jsme vedli starým vedením. Maximálně jsme chránili vrstevnatost domu i starobylý vzhled.

A pokud jde o sousedství? Mnoho architektů se postaví pietně k památce a vedle ní do kontrastu navrhne nový objekt, aby bylo dobře vidět, co je nové a co staré. Metoda kontrastu je dost běžný přístup. Nejsem jeho zastáncem. Nemám rád prvoplánové efekty, osloví mě věc, která na první pohled tolik neoslní, ale přitom je promyšlená, chytrá, svébytná, ale pokorná. Těch příkladů je dnes již docela dost, uvedu například hotel Karlov v Benešově od architekta Ladislava Lábuse. Jde o soudobou architekturu, skvělou, invenční, dobře zakomponovanou do historického prostředí. Novostavba se inspirovala tradičními formami, ale přitom je zřejmé, že se nejedná o historismus. Architekt se nebál použít na střechu klasickou bobrovku. Úžasná odvaha. Tento způsob tvorby je mi zkrátka bližší, protože zachovává spojitou atmosféru místa.

Předchozí generace byly citlivější vůči stavbám svých předchůdců? Nevím, zda byly citlivější uvědoměle, nebo k tomu byly donuceny. Byly totiž limitovány dobou, technologiemi, jednotou stavebních materiálů a dlouhověkou stabilitou stavební výroby. Po staletí až do průmyslové revoluce v 19. století se stavělo z kamene a z cihel, klenby měly svoje limity, stejně tak jako použití dřeva na trámové stropní konstrukce a krovy. I při všech následných přestavbách a slohových transformacích se používal stále stejný materiál a stejné principy výstavby se promítaly i do architektury. Právě díky tomu byla historická města z hlediska architektonického i svojí celkovou atmosférou výtvarně homogenním a velmi malebným celkem. Teprve s příchodem ocele, betonu, velkoprostorových konstrukcí a s novými typologickými kategoriemi staveb se vše začalo měnit.

Hodně lidí si myslí, že váš způsob obnovy památek není dost tvůrčí. Protože se o ni nezajímají, neznají ji. Domnívají se, že přijede parta restaurátorů, a co je třeba, udělají. Tak jednoduché to ale není. Kvalitní obnova historického stavebního díla určitě tvůrčí přístup vyžaduje. Třeba pro těžce poškozené fasády na klášteře Zlatá Koruna s komplikovaným a nepřehledným prolínáním jednotlivých slohových prezentačních úprav, se silně degradovanými historickými materiály a výrony cementu bylo možné zvolit více legitimních možností přístupu k opravě. Musíte podrobně stavbu poznat, sledovat její proměny v čase, rozhodnout o korektivních zásazích, materiálové výměně, co lze zachránit, co už ne. Utvořit si představu o výsledku a hlavně najít ten jediný správný výsledný vzhled, vtisknout fasádě věrohodnou a působivou podobu. Odstupujete, hledáte valéry i struktury a postupně tvoříte s mnoha odborníky velkolepý „nástěnný obraz“. To není tvůrčí práce?

Vaše práce obdržely mnoho významných evropských ocenění, mimo jiné i pětkrát cenu Europa Nostra Awards. Zdá se, že svět oceňuje vaši práci určitě více než my tady u nás. Vážíme si všech ocenění. Vnímáme je jako potvrzení správnosti našeho přístupu k památkám. Je totiž zřejmé, že nejen u nás, ale i v širším evropském prostoru přibývá lidí, kteří přemýšlejí o památkách stejně jako my. Uvědomují si, že památek rapidně ubývá, zejména těch autentických, nezasažených modernizací či úplnou devastací. Jestli se ale někdo domnívá, že nám ocenění přineslo větší zájem o naši práci a víc zakázek, tak opak je pravdou.

1 Horní hrad v Bečově nad Teplou, foto V. Girsa 2 dvorní fasády, hrad Švihov 3 jižní průčelí státního hradu a zámku v Českém Krumlově, foto V. Girsa 4 interiér hradu Grabštejna s krbem, foto V. Škrabánek 5 restaurované průčelí opatského domu ve Zlaté Koruně, foto V. Girsa 6 Hrádek s věží v Českém Krumlově, foto V. Girsa