ÚzemnéPlány.sk

Autor

Petr Volf

Autor fotografií

Michal Durych, Studio Cento 29 , Archiv Schiro Studio, Petr Volf, Petr Fuchs

Zdroj

ARCHITEKT 4/2012

Zobrazení

16598

Dátum vydania

21. 01. 2013

Kategórie článku

• Architektúra

Hodnotenie článku

Článok sa mi páči / nepáči

45%

Celkový počet hlasov: 571

MUZEUM CASA ENZO FERRARI

Na počátku minulého století byl automobilový průmysl teprve v plenkách, zatímco domy se stavěly již po několik tisíciletí. Internacionální sloh pomohl rozhýbat obor architektury tak, že ve srovnání s některými stavbami působil moderní automobil jako ten méně progresivní. Automobilový průmysl v následujících desetiletích prošel ohromným vývojem a předstihl architekturu ve své flexibilnosti, zakomponovávání nenovějších technologií, využití moderních materiálů a hlavně v tom, jakým způsobem přijímají novinky jejich zákazníci. Jistí brněnští architekti hořekují nad tím, že se klient nebojí investovat nemalou částku do posledního modelu automobilu, ale obdobnou sumu peněz už pak není ochoten vložit do svého bydlení a vybere si raději lety ověřený stavební styl.

Automobilky v posledních letech podaly architektům pomocnou ruku. Kromě toho, že zpřístupnily technologie jako real-time prototyping nebo pokročilé počítačové programy, tak se samy ukázaly být osvícenými klienty odhodlanými jít s architekty do rizika, které se jim nakonec ve většině případů vyplatilo. Jen v minulém roce bylo dokončeno několik zajímavých showroomů, automobilových muzeí a výrobních hal, které se následně staly symbolem celé společnosti.

Vítězný projekt muzea Maserati z konce roku 2004 dokazuje, že některé návrhy londýnské kanceláře Future Systems dokážou držet s automobilkami krok. Musí se sice potýkat s více nástrahami než běžní architekti, ale ty pomáhají překonat nejlepší inženýři z Ove Arup. Kaplického služeb už ikona závodního automobilismu využila při řešení svých výstavních expozic v roce 2001. Návrháři italských aut často kladou krásu a design před praktičnost a funkci. Také podle Jana Kaplického by měla být architektura hlavně krásná. Italskému naturelu vyhovuje a typologii modenského muzea to jistě nijak neškodí.

OTEVŘENÁ RUKA

TEXT PETR VOLF

Z centra Prahy je Modena vzdálená devět set pět kilometrů. Od soboty 10. března má toto dvousettisícové město pro Čechy o něco větší náboj než jiná italská města. V ten den v ní totiž bylo slavnostně otevřeno Museo Casa Enzo Ferrari, které se během letních měsíců stalo vyhledávanou zastávkou turistů směřujících do Benátska, Toskánska nebo hlouběji do vnitrozemí. Chtějí se na vlastní oči přesvědčit, jak vypadá poslední stavba Jana Kaplického, dokončená po osmatřiceti měsících, které uplynuly od jeho náhlého úmrtí v lednu 2009. Zároveň je to nejbližší Kaplického realizace, již lze navštívit, jinak se musí – nepočítáme-li jeho rodinný dům s ateliérem v Praze (navržený v roce 1967 ještě před jeho odchodem do Velké Británie) – až do Londýna či Birminghamu. Svou roli v návštěvnickém zájmu sehrává pochopitelně také přitažlivost značky Ferrari, jejímuž zakladateli je muzeum a galerie věnována.

V domě, kde se Enzo Ferrari v roce 1898 narodil, vznikla expozice připomínající jeho život a dílo a přímo naproti byla postavena galerie určená k vystavování vozů postavených podle Ferrariho progresivních návrhů. Vyzvaná soutěž na jeho návrh byla vypsána 8. července 2004 a tým Future Systems v ní zvítězil nad dalšími šesti týmy (Francois Confino, Švýcarsko; Sauerbruch Hután, Německo; Mathias Klotz, Chile; Mario Cuccinella Architects, Itálie; Massio Iosa Ghini, Itálie; Cino Zucchi Architects, Itálie). Automobilka Ferrari – s typickým vzpínajícím se černým koněm na žlutém pozadí ve znaku – se stala v průběhu dvacátého století synonymem pokroku v automobilovém průmyslu. Podobně se snažil Jan Kaplický ve svém studiu Future Systems přinášet inovativní přístupy do architektury. Z tohoto úhlu pohledu se jeví spojení obou firem jako logické a kompatibilní. Enzo Ferrari tvrdil: „Dokážete-li o tom snít, dokážete to i udělat.“ Kaplický uměl nejenom snít, ale za svoje ideály dokázal také bojovat, i když ne vždy úspěšně, jak se ukázalo v případu nové budovy Národní knihovny, která byla nakonec ztvárněna jen v karikované podobě coby autobusová zastávka v Brně. Jako to bylo v případě většiny Kaplického staveb pravidlem, také Museo Casa Enzo Ferrari se nerodilo lehce. Soutěž na jeho návrh byla vypsána 8. července 2004 a tým Future Systems v ní zvítězil nad dalšími devíti renomovanými týmy. Jury zaujala koncepce „otevřené ruky“, která byla založena na tom, že nová část muzea se vztahuje k původní, jako by ji chtěla chránit. Rodný dům a dílna Enza Ferrariho je účelná pravoúhlá stavba na půdorysu ve tvaru písmené „L“, kdežto galerie dostala futuristickou formu: prosklené průčelí se podobá masce automobilu a žlutá střecha zase evokuje kryt motoru. Obě budovy jsou stejně vysoké, mají vrchol ve dvanáctimetrové výšce, čímž je vyjádřena kontinuita, rovnocenný vztah vůči minulosti a současnosti, protože spolu bezprostředně souvisí.

Přípravné práce byly sice zahájeny v roce 2007, ale k položení základního kamene došlo až 20. dubna 2009. Dokončení muzea měl na starost architekt Andrea Morgante, který od roku 2001 ve Future Systems pracoval po boku Jana Kaplického jako jeho nejbližší spolupracovník. V roce 2008 se však rozhodl postavit se na vlastní nohy. Okolnosti svého odchodu přibližuje Morgante v rozhovoru, který s ním vedl 29. ledna 2010 v Londýně Ivan Margolius. „Ten okamžik jsem si hodně protrpěl, byl pro mě nejmučivějším životním zážitkem,“ říká architekt, jenž si v roce 2009 založil vlastní Shiro Studio. Podle Morganteho svou roli sehrálo i to, že Kaplický byl unavený a zabýval se především Národní knihovnou v Praze a dalšími úkoly, které se před ním v Česku najednou objevily. „Skoro jsem neměl co dělat,“ vzpomíná Morgante, kterému se navíc příliš nezamlouvala role asistenta převádějícího náčrty Kaplického do situačních kreseb; s blížící se čtyřicítkou (narodil se 1972) toužil po samostatnější práci. Jan Kaplický nakonec důvody jeho volby pochopil, nicméně svého talentovaného kolegy se nemínil úplně vzdát. „Už měsíc po mém odchodu jsme spolu mluvili po telefonu a on se mě ptal, kdy se vrátím. Dohodli jsme se, že ať se stane cokoliv, Maseratiho (název muzea tehdy ještě nebyl definitivní – pozn. P. V.) dokončíme spolu, uzavřeli jsme o tom takový pakt.“ Události pak nečekaně akcelerovaly. Muzeum v Modeně se dalo do pohybu a Andrea Morgante se rozhodl, že svůj slib, který Kaplickému dal, dodrží a do jeho studia se vrátí v březnu 2009. Naposledy s ním hovořil 14. ledna 2009 krátce poté, co mu telefonicky poblahopřál k narození dcery.

Za pár desítek minut Jan Kaplický zemřel. Nebylo už tedy kam se vracet, nyní šlo o mnohem víc – o splnění daného slova.

Když milánský rodák Andrea Morgante dohlížel nad realizací stavby muzea, dbal na to, aby vše, na čem Janu Kaplickému záleželo, bylo provedeno bez jakýchkoliv kompromisů.

Kdo znal vizualizace a pak viděl muzeum ve skutečnosti, tak pravděpodobně uzná, že Andrea Morgante svůj úkol splnil. Galerie Museo Casa Enzo Ferrari patří k těm architekturám, které ve skutečnosti vypadají ještě působivěji než na fotografiích; často to bývá naopak, protože při chytře zvolených úhlech pohledů dokážou fotografové potlačit slabiny stavby, nicméně v tomto případě podobná obrazová manipulace nebyla nutná. Klíčovým prvkem nové budovy se stala dvojitě zakřivená hliníková střecha, jejíž plocha činí tři tisíce tři sta čtverečních metrů a z níž se ve dvou řadách zdvihá pětice „světlíků“. Jedná se o variace na otvory objevující se na kapotách sportovních vozů, které umožňují sání vzduchu. Nejsou to formální prvky, přivádějí denní světlo, dá se jimi přirozeně větrat. Při pohledech z boku nebo zezadu se zvýrazňuje organický charakter stavby, ztrácí technicistní výraz a stává se otevřenou krajinou s písečnými přesypy nebo ženským tělem, jímž se Jan Kaplický, podobně jako kupříkladu Oscar Niemeyer, rád nechával inspirovat. Střecha, největší svého druhu, vznikala ve spolupráci s lodními inženýry (jako třeba novinářská tribuna londýnského Lord´s Cricket Club, za nějž dostal Future Systems v roce 1999 Stirlingovu cenu) a je dokonale hladká, což přináší splývavost typickou pro automobilové karoserie.

Stejně sofistikovaná je zakřivená skleněná fasáda, která ustupuje v úhlu dvanácti a půl stupně. Každá její část je zajištěna pomocí předpjatých ocelových kabelů schopných odolat tlaku čtyřiceti tun. Během letních měsíců jsou prosklená průčelí i střešní otvory ovládány pomocí tepelných čidel, která umožňují výměnu vzduchu. Je to inteligentní dům, mnohem úspornější než silné sportovní vozy, jejichž stovky koní pod kapotou se musí vyživovat enormním – z hlediska udržitelného rozvoje až nekorektním – množstvím pohonné směsi. K nízké energetické bilanci stavby výrazně přispívá skutečnost, že padesát procent jejího vnitřního objemu je zahloubeno pod úroveň terénu. K vytápění či chlazení se využívá geotermální energie (jedná se o prvenství svého druhu v Itálii), fotovoltaické panely, instalované v protihlukových stěnách vedle železničních vrat, slouží ke generování elektřiny pro výstavní prostory.

Ve vstupní části galerie je kavárna, pokladna a prodejna suvenýrů s tematikou firem Ferrari a Maserati. Dá se odtud přehlédnout celá expozice. Vše je jako na dlani. Každý ze dvou desítek vystavených automobilů je umístěn v suterénu na soklech vysokých pětačtyřicet centimetrů a z odstupu jsou jako dětské hračky. Díky tomuto vyzdvižení si je můžeme jednak lépe prohlédnout, jednak tím dostávají statut uměleckého objektu. Sestupuje se k nim zleva po lehce nakloněné rampě, po ukončení prohlídky se vystupuje nahoru po schodišti děleném na dvě části, které pojal Kaplický v „hollywoodském stylu“, s nízkými, zato velmi hlubokými stupni. Celá galerie je bělostná, podlahy i stěny do sebe plynule přecházejí. Kolem jejího obvodu se vine prosklená schránka s doplňkovými informačními materiály, jako jsou ukázky z dobového tisku, a různými technickými údaji. Strop je pokryt pásovou polopropustnou fólií, jejíž jednotlivé části jsou od sebe odděleny „rozparky“ sloužícími k výměně vzduchu. Divák se má cítit, jako by měl nad hlavou polstrovanou střechu auta. Ačkoliv autoři neustále pracovali s automobilovou symbolikou, není to násilné: nejde totiž jen o samoúčelné dekorování a nápodobu, ale o spojení s funkcí samotné budovy. Vše je oblé, čisté, barvy pak – vyjma obligátní žluté – dodávají interiéru návštěvníci a atraktivní exponáty, z nichž některé pocházejí ze soukromých sbírek a dosud nebyly veřejně představeny. Přímo pod vstupem se nachází čtyři místnosti (malé kino, zasedací sál, učebna, provozní zázemí), do nichž se vstupuje čtyřmi oblými „vchody“ a které umožňují návštěvníkovi další změnu úhlu pohledu směrem k instalovaným vozům.

Samotný dům byl postaven v roce 1830 a sloužil jako dílna i obydlí rodiny Ferrari do roku 1920. Expozici vyprávějící příběh Enza Ferrariho vytvořil Andrea Morgante a dal jí podobu rozsáhlé vertikální knihy, která umožňuje prostřednictvím různých médií sledovat peripetie, jimiž slavná rodina procházela. Morgante je milovník bílé barvy (shiro v názvu jeho studia znamená v japonštině bílá) a různě vysoké panely za sebou řadil jako stránky monografické publikace, která postupně navozuje pocit až jakéhosi fantaskního krajinného rázu. V původně obytné části je zachována kancelář, kde Ferrari pracoval, přemýšlel, úřadoval a jednal se svými klienty.

Muzeum je jako celek dotažené v celku i detailech, přesné v proporcích, volbě materiálů. Není přeexponované, vytváří příjemné prostředí, důstojné, ale současně hravé a do jisté míry zábavné. Jakkoliv je neobvyklé, rychle si na ně zvyknete. Velmi dobře reaguje na svoje bezprostřední okolí, nevyčnívá z něj, ale kultivuje jej a obohacuje. Bylo situováno tak, že si návštěvník ani neuvědomuje blízkost železniční tratě. Je snadné je najít, v Modeně na ně upozorňuje soustava orientačních tabulí, protože město, které díky němu získalo novou architektonickou ikonu, jej okamžitě přijalo za své. Počítá se, že ročně se podívá do muzea na dvě stě tisíc návštěvníků – tedy stejný počet, jaký má Modena obyvatel. Mimochodem, ve dvacet kilometrů vzdáleném Maranellu, kde se v rozsáhlém areálu vozy Ferrari vyrábějí, se lze setkat s díly dalších předních architektů: Renzo Piano (Jan Kaplický s ním spolupracoval na pařížském Centre Georges Pompidou) navrhl vzdušný tunel, Jean Nouvel tovární halu a Massimiliano Fuksas vývojové středisko. Svědčí to o jediném. Kdo chce udávat tón, musí to dokazovat nejenom svými produkty, ale také všestranným důrazem na kvalitu. Architektura pak všem aktivitám dává řád a důstojnost.

ROZHOVOR S ANDREOU MORGANTEM

PŘIPRAVIL IVAN MARGOLIUS

Andrea Morgante řídil přímo na místě projekt Ferrariho muzea, původně koncipovaného jako Museum Maserati; během tohoto rozhovoru se probíráme Morganteho albem vyvolávajícím vzpomínky.

Náš modenský klient si přeje, aby po dokončení stavby muzea vyšla poštovní známka. Mám dnes už jen jeden či dva Janovy původní náčrtky. Tenhle podává výklad k pojetí střechy zarostlé břečťanem, jako na obrázku Baileyho mostu v Itálii, který se Janovi líbil. To, jak se tu břečťan prosazuje, mu připadlo neobyčejné, snažil se pak tedy o něco podobného i u muzea. Společnou fotografii nás dvou s Janem snad ani nemám, neměl to rád, v určitých věcech byl plachý. Janovu přítomnost si člověk uvědomoval v každé minutě svého života a necítil potřebu neustále ji zaznamenávat, proto jsem taky moc věcí nenashromáždil. Zdál se nezdolatelný, nestárnoucí, nepodléhající času, každý den jsme spolu vedli dlouhé hovory. Být s ním stálo za to.

Vy sám jste v roce 2008 z Future Systems odešel. Proč?

Ten okamžik jsem si hodně protrpěl, byl pro mě nejmučivějším životním zážitkem, předem jsem věděl, že to tak bude. Rozhodl jsem se odejít, protože jsem dospěl ke konci profesionálního vztahu s Janem. Muzeum Maserati se ocitlo u ledu a my nevěděli, jestli vůbec někdy dojde k jeho realizaci. Jan byl velmi unavený, v myšlenkách se upínal ke všemu možnému kromě obvyklých záležitostí spojených s provozem ateliéru. Byl v Praze, zabýval se tam knihovnou a dalšími úkoly v Česku, z čehož jsem měl kvůli němu ohromnou radost, jenže jsem se tehdy taky poprvé cítil jaksi odstřižený. Jan byl na informace o maseratiovském projektu skoupý, pořád jen říkal, abych neměl strach. Skoro rok jsem vlastně neměl pořádně co dělat. Nakonec Jan mé rozhodnutí pochopil – už měsíc po mém odchodu jsme spolu mluvili po telefonu a on se mě ptal, kdy se vrátím. Dohodli jsme se, že ať se stane cokoli, Maseratiho dokončíme spolu, uzavřeli jsme o tom takový pakt. Pak si našel kancelář v tom věžáku kousek odsud.

Bylo to docela legrační, protože jsme to místo měli z domova na dohled, stejně jako restauraci Kensington Place, kam Jan chodíval, takže jsme pak museli stahovat rolety. Vždycky když k nám přišel na návštěvu, nejvíc ho dostávalo to, že viděl, kdo tam naproti v Place právě hoduje. Naše vztahy se pak postupně lepšily, až jsme se vlastně poprvé s ním i s Eliškou opravdu upřímně spřátelili – byl to pro mě zázrak, že si mě zase pustil zpátky do života. Nejdřív jsem se k němu nechtěl vracet, bylo to pro mě až moc nejisté, nakonec mě ale svým naléháním přesvědčil. Nechtěl jsem u něho být pouhým asistentem, který převádí jeho náčrty do kreseb, člověk touží po něčem trošku větším… Potom se rozhýbal projekt Ferrari a já si vzpomněl na ten slib, který jsem Janovi dal, načež jsem mu sdělil, že jelikož se projekt rozjíždí, vracím se k němu. Ono vlastně šlo jen o to, kdy k tomu dojde. V prosinci 2008 jsme zasedli u společné vánoční večeře a v lednu následujícího roku už začal být nervózní, protože jsem ještě přesně neurčil měsíc, kdy nastoupím zpátky, až jsem se rozhodl pro návrat od března 2009. Čtrnáctého ledna jsem mu zavolal, abych mu poblahopřál k narození dcery Johanky a potvrdil svůj návrat.

Byl zrovna v tramvaji a řekl, zavolej za chvíli, někam právě jel a byl hrozně šťastný. Když jsem za půl hodiny volal znova, telefon vyzváněl naprázdno… Alespoň mám dnes radost, že jsme se tehdy po řadě měsíců nejistoty ještě stačili domluvit na tom mém návratu.

V současné době řídíte přímo na místě Museum Maserati (Ferrari). Je to pro vás tím snazší, že přesně víte, co si Jan přál?

Je to pro mě opravdová pocta, připadám si jako nějaký templářský rytíř, jako že jsem tam, abych mečem hájil jeho návrh, z něhož tu vzniklo cosi úžasného. Jan měl vášeň pro schodiště, musel je mít v hollywoodském stylu, s přesně daným sklonem, určitým počtem schodů, daným logickým řádem, a tady mohlo dojít ke změnám, v jejichž důsledku bychom přišli o Janův tvůrčí dotyk. Já ale na tyhle věci, na nichž Janovi záleželo, dávám pozor a starám se o to, aby se do nich na místě nepatřičně nezasahovalo. Pro Jana byla zásadní střecha, fasáda a podlahové plochy. Jan věděl, kdy se má pustit do boje, stejně tak jako věděl, kterou bitvu si může dovolit prohrát. O té zmíněné trojici architektonických prvků mi vykládal pokaždé. Mým úkolem je teď zajistit, aby stavba po dokončení zůstala co nejvěrnější jeho návrhu. Nevyhnutelně se vyskytne pár prvků, na něž ještě budeme muset teprve přijít, což vyplývá ze situací, na něž jsme nikdy nepomysleli, a my pak budeme muset dojít k nějakému správnému řešení vycházejícímu ze zkušeností spolupráce s Janem. Jan nestál o návštěvy stavenišť v realizační fázi svých projektů. Pokaždé tam vysílal členy svého týmu, dohled nad dodavatelskými pracemi je totiž důležitý. Mě ale pouštět nechtěl, potřeboval mě v kanceláři. Jan ovšem nikdy nechápal, že já o ty návštěvy stojím. U tohoto projektu jsem byl od samého začátku a chtěl jsem ho sledovat až do konce. Jan to cítil jinak, vždycky mi říkal, přece nebudeš dělat tohle, ty máš na práci lepší věci. Nakonec ale souhlasil, že já jsem pro dokončení toho projektu ten pravý.

Po jeho odchodu nám v životě zůstalo velké prázdné místo. Byl můj nejlepší přítel.

Pro mě je účast na modenském projektu jakousi kompenzací, podobně jako je dnes pro vás bádání o jeho životě a díle. Práce na projektu muzea zaberou ještě tak 18 až 20 měsíců a zatím probíhají hladce, po dokončení ponese značku díla ateliéru Future Systems, chci prosadit přisouzení autorství Janu Kaplickému, s tím, že stavbu dokončil jeden z jeho asistentů. V úvahách o projektech realizovaných po jeho smrti se nabízí otázka, zda je jejich dokončování správné. Odpověď je samozřejmě ano, protože sám Jan by o jejich dokončení stál. Mají snad zůstat pouze na papíře, protože nemáme dostatek podrobných informací? Ano, v případě muzea jsme vypracovali veškeré návrhy, snad kromě interiérů. Návrh architektonického řešení skeletu byl vypracován v měřítku 1 : 5.

Výňatek z rozhovoru Ivana Margolia s architektem Andreem Morgantem, Londýn dne 29. 1. 2010, pro monografii o Janu Kaplickém, kterou autor chystá k vydání.

VYŠLA PUBLIKACE MUSEO CASA ENZO FERRARI

Nezměněny v čase se v rodném domě Enza Ferrariho zachovaly jak obytná část tak i dílna a dům se stal součástí nového modenského výstavního komplexu, jehož cílem je oslava sportovního automobilismu a převyprávění celému světu příběhu o jedné velké osobnosti, muže, závodníka a konstruktéra, jehož snad nejlépe popíše jeden z jeho vlastních výroků: “Když o něčem můžeš snít, můžeš to i udělat.”Enzo Ferrari měl tu vlastnost, že uměl nadchnout pro své nápady vynikající techniky, závodníky, řemeslníky, jejichž společnou vášní byla nekonečná touha po rychlosti, a ta se stala skutečným spouštěcím momentem technologií 20. století. Také díky bohatému fotografickému doprovodu Gabriela Melloniho a Stefana Paoliniho nás publikace vede po cestě, která vyústila ve stavbu nového muzea, od projekční soutěže, které se zúčastnili významní světoví architekti a ve které zvítězil návrh britské projekční kanceláře Future Systems – vedené Janem Kaplickým – až po dokončovací práce a interierový design, jejichž autorem je Andrea Morgante ze Shiro Studia, a po vztahy s investory.

Z muzejního hlediska je příběh života Enza Ferrariho předmětem stálé expozice uvnitř již dříve stojící budovy, zatímco nová stavba hostí dočasné výstavy, jejichž společným tématem je propojení automobilismu s uměním, vědou, technologiemi. Díky velmi sofistikovanému řešení Jana Kaplického se auta ve velkém prostoru galerie jakoby vznášejí, jako skutečná výtvarná díla umístěná na bílých plochách.

Kniha také popisuje technologické a konstrukční aspekty a rovněž prováděcí problémy spjaté s realizací muzea, a to pomocí skic, návrhů, projektů.

V plášti výstavní budovy Kaplický uplatnil své nadšení pro složité organické tvary. Dojem kapoty auta i dalších organických prvků vyvolal pomocí složitých a rafinovaných konstrukcí z ohýbaných ocelových plechů. Toto řešení bylo vyvinuto v jedné rakouské loděnici. Muzeum představuje pomník dialogu mezi současností a minulostí, mezi vášní a tvůrčí silou, mezi výzkumem a novátorstvím, mezi odvahou a výzvou a takto prosazuje svou identitu. Odvahu jeho architektonického pojetí lze přiřadit k svůdnému půvabu vysněných automobilů, které je muzeum povoláno uchovávat.

“Můj otec vzhlížel vždy dopředu, nikdy se nepozastavoval nad minulostí, a to jak v dobrém, tak ve špatném, vždy byl promítnut dopředu, navrhoval budoucnost”, vzpomíná Piero Ferrari.

Autoři Fabio Camorani, Giuseppe Coppi, Piero Ferrari, Andrea Morgante, Deyan Sudjic, Mauro Tedeschini, Adriana Zini / Future Systems a Shiro Studio

Editor Electa

Jazyk italsky a anglicky

Počet stran 127

Formát 30×25 cm, barva, 200 barevných fotografií

Rok vydání 2012

Vydal Electaarchitettura

CESTA ZA INTELIGENTNÍ ORIGINALITOU

TEXT PETR FUCHS

Vypravil jsem se do Modeny prozkoumat okem architekta, zda došlo opravdu k naplnění Kaplického snu, kterého se nedožil. Díky mé dceři Elišce jsem mohl na vlastní oči rozluštit otázku, zda její manžel navrhl pouze „futuristickou“ sochu, nebo snad opravdový technologický milník v dějinách architektury. Tušil jsem, že muzeum někoho takového, jako byl Enzo Ferrari, nemůže být pouze designovým výkřikem, ale technickým zázrakem, stejně jako každé jím vytvořené auto. Proto nejprve několik technických informací úvodem. Muzeum je situováno na ploše 10 600 m² s interierém 5 200 m², děleným na historickou budovu o ploše 1 000 m² a dvoupodlažní galerii s plochou 4 200 m². Bude však mít jen poloviční spotřebu energie v porovnání se stejně velkými budovami, díky tepelným čerpadlům a samočinnému dennímu i nočnímu větrání – chytře a přirozeně řízenému mikroproudění vzduchu.

Ovzduší tak zatíží o 35 tun méně emisí CO2, než je běžný standard u tak velké zastavěné plochy pozemku. Teplou a užitkovou vodu vyrábějí termální solární panely, umístěné však pod střechou z hliníkových plátů.

Zda lze opravdu říci, že toto muzeum předběhlo dobu, nám prozradí až interiér. Proto byl celý projekt podroben atestu v rámci výzkumného IT programu Evropské unie. Simulace testovaných projektů totiž odhalí opravdovou inteligenci takzvaných inteligentních domů, a to z mnoha hledisek.

Sám jsem vytvořil a připravil mnoho výstav a stálých muzejních expozic a dobře vím, že hlavní důraz musí být vždy kladen na vystavovaný obsah. Zde Jan Kaplický potlačil sám sebe. Interiér jako by nebyl. Překrásná auta se vznášejí na bílých obláčcích v kompletně bílém interiéru haly včetně podlahy. Jen vstupní partie je žlutá. Akustika haly je díky minimalizovanému šíření zvuku příjemná. Nebylo tak třeba rafinovaného osvětlení a jiných scénických fíglů k tomu, aby vynikly vzácné exponáty. Auta jsou nám tak přiblížena velmi civilním způsobem, jen pár centimetrů nad zemí, avšak nedotknutelná – skoro nadpozemská krása strojů tvarovaných Enzem Ferrarim.

Otevření muzea Casa Enzo Ferrari se aktivně účastnila Eliška Kaplicky Fuchsová

Dílu a životu tohoto fenomenálního tvůrce je věnována druhá část muzea. Je to krásně rekonstruovaný rodný dům zakladatele firmy. Enzo se narodil v roce 1898 a zemřel jako devadesátiletý v roce 1988. Na rekonstrukci této původní tovární haly má však velký podíl architekt Andrea Morgante, bývalý asistent Jana Kaplického v ateliéru Future Systems (2001–2008). Najdeme zde multimediální expozici věnovanou zakladateli značky Ferrari a jeho závodní, konstruktérské i manažerské činnosti. Uspořádání tohoto interiéru připomíná trochu bílou knihu. Za každým novým listem objeví divák novou informaci. Je tedy zásluhou nejen dobře sladěné práce italského zadavatele, ale i italského architekta, že obě budovy souzní jako jeden akord – hudba tvůrců, kteří překračovali hranice svého oboru.

Loučím se s pampeliškově žlutou hliníkovou střechou s průduchy ve tvaru kapoty a ptám se ředitele Design muzea v Londýně Deyana Sudjice, kterého zde potkávám, proč zrovna tato provokující barva. Je to snad barva toho vzpínajícího se koníčka na chladiči dnešních vozů Ferrari? Nebo snad žlutá barva ve znaku „metropole motorů“ Modeny? „Je to cit pro dobrý design našeho britsko–českého architekta Josefa Kaplického,“ odpovídá bez zaváhání.

ROZHOVOR S GALERISTOU ZDEŇKEM SKLENÁŘEM K  VÝSTAVĚ VĚNOVANÉ BUDOVĚ MUZEA ENZA FERRARIHO

PŘIPRAVIL PETR VOLF

„Byl to okamžik, kdy jsem si řekl, že má smysl činit opravdu odvážné kroky, aby se mohly naplnit velké sny.“

Byl jste se osobně podívat na otevření muzea Enza Ferrariho v březnu letošního roku?

Měl jsem velké štěstí, že jsem se vernisáže mohl zúčastnit. Patří to k mým největším životním zážitkům. V jedné chvíli jsem plakal a plakal, protože jsem cítil obrovský respekt rodiny Ferrari i všech ostatních zúčastněných Italů, zvláště pak v okamžiku, kdy na pódiu vystoupil kněz, aby mohl nové budově požehnat. Představte si tisíce lidí. Celé město žilo otevřením. Vyvolalo to ve mně hluboké dojetí. Byl to okamžik, kdy jsem si řekl, že opravdu má smysl činit odvážné kroky, aby se mohly naplnit velké sny. A že má smysl pro to i trpět. Cítil jsem hrdost, že jsem Čech – stejně jako jím byl Jan Kaplický. Prožíval jsem obrovský emocionální stav, když Eliška Kaplicky, která byla nejvíce dotčena touto událostí, stála vedle syna Enza Ferrariho a dalších osobností, bez nichž by muzeum nebylo dokončeno, a děkoval jsem bohu, že vzniklo něco, co v sobě nese také českého ducha. Kaplický byl Brit, ale vždycky zůstal v jádru Čechem.

Jak jste dospěl k rozhodnutí, že připravíte výstavu o modenském muzeu?

Poté, co odezněly nejtěžší chvíle po smrti Jana Kaplického, jsme se s jeho paní, Eliškou Kaplicky, shodli, že připravíme výstavu, která by mapovala cestu k realizaci tohoto krásného muzea. Když se stavba chýlila ke konci a do jejího otevření zbývaly necelé dva roky, napadlo mě, že by bylo dobré pro ty, kteří se do Modeny nemůžou podívat na dokončené muzeum, ukázat, jak postupně vznikalo. Je to nejenom unikátní muzeum, ale zároveň se podle mě jedná o svého druhu obřadní architekturu. Oslovil jsem muže, který po smrti Jana Kaplického muzeum dokončil. Italského architekta žijícího v Londýně Andreu Morganteho, nejbližšího spolupracovníka Jana. Původní myšlenka Andrea Morganteho byla založená na představení průběhu stavby prostřednictvím fotografií a modelů, a teprve v dalších diskuzích vznikla idea, která znamenala výslednou podobu výstavy.

Kdo byl autorem výsledné podoby výstavy, která svými konstrukčními prvky začleněnými do podstavců nebo „zábradlím“ obepínajícím interiér galerie připomínala samotné modenské muzeum?

Na podobě výstavy jsme pracovali více než rok s Andreou Morgantem, Eliškou Kaplicky a Alanem Zárubou a v závěrečné fázi jsem oslovil Federica Díaze, protože jsem cítil, že bych rád výstavu doplnil něčím novým, neočekávaným. Federico působil jako obvykle jasnozřivě, skica výstavní instalace z něj vytryskla během několika vteřin. Pak už šlo všechno rychle, Federico Díaz je v instalacích výstav fenomenální.

Když jsme u tohoto tématu. Vážím si pěti velkých českých „instalatérů“ výstav. Nad všemi ční Milan Grygar, tak nějak si představuji hru Paganinino. Pak je následuje zcela určitě trojice Josef Pleskot, Jan Merta a Stanislav Kolíbal. A Petr Písařík a samozřejmě Federico Díaz, který do instalací dodává naturel jihoamerické pumy stejně jako krajty tygrované. Díazovo myšlení je odjinud, jako dotek z jiného světa, je až neskutečné.

Jak ovlivňoval výstavu Andrea Morgante?

Zásadním způsobem, bez jeho vstřícnosti by nebyla bývala vznikla – ale jen do určitého okamžiku. Měl jsem pocit, že jeho pojetí neukazovalo Kaplického přístup k tvorbě tak, jak jsem ho znal nebo vnímal. Andrea znal sice Jana důvěrně, ale moje představa byla jiná, a právě proto jsem oslovil Federica Díaze.

Mělo nad výstavou dohled samotné Muzeum Enza Ferrariho?

Značka Ferrari je celosvětovým fenoménem a každý krok, který jsme činili, jsme prováděli v laskavé spolupráci s Nadací Casa Enzo Ferrari. Bez jejich přímé spolupráce by to nešlo připravit. Nechali nám však volnou ruku a výsledkem byli nadšení.

Vzpomenete si ještě, kdy jste se seznámil s Janem Kaplickým?

Až někdy začátkem tohoto století po otevření galerie na Smetanově nábřeží v Praze. Jednou za mnou přišel do galerie a nadšeně mi pochválil způsob instalace obrazů, které jsem nevěšel jenom vedle sebe, jak je zvykem, ale v několika řadách nad sebou, v různém rytmu. To mě moc potěšilo, protože tento – řekněme

• styl ne všichni chápali. O Janu Kaplickém

jsem sice věděl, že existuje, ale nezajímal jsem se o jeho autorské práce, protože až do konce devadesátých let jsem architekturu nevnímal jako předmět mého dramaturgického zájmu. Znal jsem sice velké stavby historie i některé současné architekty, ale považoval jsem za důležité věnovat se především sochařství a malbě, umělcům, kteří vyžadovali okamžitý nástup na scénu. Byl jsem prost jakéhokoliv kritického myšlení v architektuře.

Čím vás Jan Kaplický zaujal jako člověk?

Uvědomil jsem si, že pracuji se zcela odlišným typem člověka. Když se díval, tak se díval jako někam jinam, ale současně velmi bedlivě vnímal realitu. Byl to muž snů i skutečného světa a to je velmi vzácný fyziologický jev. Myslím si, že měl v sobě ohromnou vášeň, smysl pro etiku, smysl pro empirické myšlení, zcela určitě miloval všechno, co bylo v oblasti neuchopitelného. Prostě jsem si ho zamiloval.

Jeho tvorba má blízko k sochařství, dostává se do polohy „objektové architektury“, protože jeho stavby se nedají nazývat domy nebo budovami v pravém slova smyslu. Jaký na to máte názor vy?

Kaplického architektura navazuje na úvahy, které se začaly prosazovat na přelomu padesátých a šedesátých let a podle nichž mohl mít dům povahu uměleckého díla. Samozřejmě, to, že jde o sochařské dílo, není ve své podstatě nic nového, vždyť Cheopsova pyramida a jiné monumenty mají také charakter obrovské sochy. Starodávné architektonické formy měly často povahu toho, co nazýváme dnes „contemporary art“. Kaplický je podle mě naprosto výlučný, jsem přesvědčený, že to byl génius.

V dubnu roku 2009, už po smrti Jana Kaplického, proběhla ve vaší galerii výstava Josef a Josef věnovaná jeho otci, známému sochaři, malíři a pedagogovi Vysoké školy uměleckoprůmyslové, a jeho synovi, na které se on sám podílel. Jaká byla její geneze?

Nejprve jsme chtěli společně uspořádat výstavu o průběhu vzniku Národní knihovny, ale Jan Kaplický se obával, abych nebyl v této souvislosti Národní knihovnou nějak skandalizován. Cítil, že jeho odpovědností je nezatížit mou galerii něčím takovým, jako je tehdy probíhající debata, která se postupně stala mediální přestřelkou. Byl opravdu ohleduplný. Proto změnil svoje rozhodnutí a vznikla výstava Josef a Josef. Šlo o jakousi vzpomínku a současně o spojení dvou zdánlivě nespojitelných jevů, jeho tatínka, umělce a významného pedagoga, který měl na něj velký vliv, a jeho syna, na něhož měl vliv zase on. Byla to originální myšlenka, i když takto pojatá výstava měla spoustu odpůrců. Možná to bylo natolik vizionářské, až to bylo nepochopitelné. Sám Jan Kaplický v této výstavě figuroval jako tvůrce koncepce, kurátor a její architekt. Pozorný návštěvník mohl vycítit láskyplnost Janovy duše. Výstavu připravil velmi důsledně. Nikdo z nás netušil, že se stane jeho první výstavou posmrtnou. Přál si poukázat na zodpovědnost a výchovný vliv lidí obdařených určitým talentem na generaci přicházející po nich. To bylo jejím hlavním obsahem.

V rámci výstavy Josef a Josef vznikl jako „vedlejší produkt“ také třeba koberec nebo stůl. Jaký je jejich osud?

Jeden z těch stolů jsem si oblíbil, nechal jsem si jej a mám jej v galerii. Je to stůl, který k sobě zvláštně přitahuje lidi, a kdokoliv si k němu sedne, cítí se u něj dobře. Jan Kaplický byl sice pokládán za vizionáře, ale přitom stál nohama pevně na zemi, když měl svoje vize realizovat. Jakmile vyřkl nějakou myšlenku, hned věděl nejenom, kdo ji ztvární, ale i to, jaké materiály a technologie by bylo vhodné použít a kdo stavbu může finančně pokrýt. Nezatěžoval, přinášel dary. Byla to výstava, která vznikla jakoby sama, a zůstaly po ní kupříkladu originálně tvarované černé stoly nebo do fialové barvy laděný koberec ve tvaru typickém pro Jana Kaplického. Vše připravoval do nejmenších detailů. Dnes jsou tyto vzácné originály a památky v majetku společnosti Vítkovice a. s.

Když jsme připravovali „modenskou výstavu“, tak jsem se přistihl, že podvědomě chci, aby vypadala, jako by ji dělal on sám. Vlastně byl s námi pořád přítomen, bylo to až mystické. Hlavně při práci s jeho prvotními skicami a průlomovým okamžikem, v němž se rozhodl pro motiv ruky objímající původní dům Enza Ferrariho. Vyzdvihoval umění předchůdců a je to také generační soustavnost, která Kaplického bytostně zajímala. Myslím si, že je to významná stavba pro všechny české architekty – i pro ty, kteří jej nemilovali. Poselství spočívá v tom, že si můžeme podávat ruku a nezávidět si. Mimochodem, nikdy jsem nezažil situaci, že by o nějakém architektovi mluvil přede mnou neuctivě.

O politicích to však neplatilo.

Vůbec nejde o rozdílné myšlení architekta a politika, ale o rozdílné myšlení vizionáře a člověka, který tvoří pro celé příští generace, a o myšlení lidí, kteří jsou v zajetí okamžitých potřeb a nálad společnosti. Mým štěstím je, že výjimečné osobnosti typu Jana Kaplického jsou součástí mého života a mohu se s nimi jako galerista a člověk těšit a tvořit.

Výstava Jan Kaplický / Future Systems, Andrea Morgante / Shiro Studio Museo Casa Enzo Ferrari

Koncepce Andrea Morgante

Spolupráce Federico Díaz, Alan Záruba

Typografie Studio Najbrt

Skici zapůjčil Nadační fond Kaplicky centre

Místo Smetanovo nábřeží 334/4, Praha 1

Termín 18. 6. 2012 – 1. 9. 2012