ÚzemnéPlány.sk

Autor

ROMAN BRYCHTA, ADAM HALÍŘ, ONDŘEJ HOFMEISTER, PETR LEŠEK / PROJEKTIL ARCHITEKTI

Autor fotografií

ROMAN BRYCHTA, ADAM HALÍŘ, ONDŘEJ HOFMEISTER, PETR LEŠEK / PROJEKTIL ARCHITEKTI

Zdroj

http://www.architekt-casopis.cz/

Zobrazení

13880

Dátum vydania

05. 03. 2013

Kategórie článku

• Architektúra

Hodnotenie článku

47%

Celkový počet hlasov: 598

Muzeum barokních soch a klášterní zahrady

Úvod
Památkově chráněný komplex kapucínského kláštera s dominantním objektem kostela sv. Josefa je součásti centra města Chrudimi. Po 50 letech prázdnoty a devastace se kostel stává městskou kulturní institucí a svou expozicí zaměřenou na venkovskou barokní plastiku přesáhne regionální význam. Součástí komplexu kláštera jsou zahrady, jejichž rekonstrukcí vznikl veřejný prostor s funkcí městského parku, jenž nabízí herní aktivity (dětské herní prvky, pétanque, pódium,…) i rekreační parkovou zónu. Urbanistické řešení vychází ze snahy o zapojení nových funkcí galerie do okolního prostředí, na jedné straně městského a rušného Školního náměstí a na straně druhé klidového prostoru klášterních zahrad, které jsou svou pozicí a rozlohou ojedinělým klidovým, zeleným protipólem kamennému historickému centru.

Kostel Inspirací pro architektonické řešení byl význam kapucínského prostého života ve víře a službě, který se promítal i do vlastní architektonické typologie kapucínských klášterů. Snažíme se tuto upřímnou chudobu – jednoduchost až strohost – vložit do přístupu k řešení nové funkce kostela. Při seznamování se s podklady a historickými plány jsme objevili neobvyklou původní vestavbu Lorety do kaple (patrné zbytky na západní vnitřní stěně). Toto umístění nám přišlo tak jedinečné, že jsme v našem projektu navrhli vestavěný objekt, který by tuto svébytnou prostorovou náladu připomněl. Hlavní důraz klademe na původní prostor kostela. To se při řešení instalace galerie vkládá do vytvoření pocitu návštěvníka „já v prostoru a sochy“ oproti „já se sochami v prostoru“. Nesmí být totiž vyvolán dojem lapidária, kde je mnoho předmětů a výraz prostoru je potlačen. Návštěvníkovi je přístupný celý kostel včetně sakristie. Prostor je bílý – nástěnné a nástropní malby jsou zčásti zakryty – přetřeny jemnou bílou poloprůhlednou lazurou. Dochází tak k potlačení pestrosti a ke sjednocení prostor galerie, které je nutné pro instalaci plastik. Pestrost poslední výmalby kostela z počátku 19. století tak není v ostrém kontrastu s instalovanými plastikami. Původní hierarchie členění prostoru je převedena do různého podlahového materiálu. Stávající drobné detaily kostela jsou zachovány jako připomínky původní funkce. Vstup moderního – současného výrazu je omezen na vestavěné prvky – schodiště vedoucí dolů do 1. NP (kostel je vestavěn do městského příkopu, a tak je směrem k zahradám dvoupodlažní), vestavěný objekt v loretánské kapli a sociální zázemí v 1. NP. Jsou jednoduché tvarově i materiálově, tak aby pouze připomínaly geometrie původních vestavěných prvků a přitom sloužili nové funkci galerie. Sklepní prostor 1. NP je řešen tak, aby byl co nejvíce čitelný původní velkorysý prostorový koncept. Kvůli nekvalitním stávajícím povrchovým úpravám a nutnému zásahu do skladeb podlah a stěn (hydroizolační konstrukce – odvod vlhkosti z prostor), jsou nehodnotné povrchy nově upraveny. Pouze pod západní kaplí jsou, dle restaurátorského průzkumu, zachovány a restaurovány fresky. Na přízemí navazuje dvůr ohraničený opěrnou zdí a spojený rampami se zahradami. Arkády na úrovni dvora jsou jednoduše zaskleny a tvoří tepelný fi ltr mezi interiérem a exteriérem. Vše je v jednoduchých lineárních liniích či plochách, tak aby nedocházelo k výrazové kolizi s původním historickým objektem. Konstrukční řešení – představuje statické zajištění stěn, kleneb a krovu v návaznosti na podrobné průzkumy. Mimo to bylo provedeno odvodnění a odvlhčení zdiva spodní části kostela. Nové konstrukce minimálním způsobem zasahují do původních (vestavba kanceláře je zavěšena z úrovně krovu bez zbytečných zásahů do obvodových zdí). Součástí prací bylo též restaurování a záchrana hodnotných maleb a cenných kamenných, dřevěných a kovových stavebních prvků. Rozvody a instalace – Instalační vedení jsou navržena a vedena s ohledem na stav objektu. Maximální péče byla věnována zachování původních konstrukcí, a to včetně omítek v hlavní lodi. Vnitřní osvětlení – jeho koncepce je založena na jednoduché funkci vlastního svítidla, v duchu kapucínské strohosti – skromnosti. Cíleným výsledkem je přesto silný zážitek z prostoru a expozice. Venkovní osvětlení – je navrženo jemné nasvícení hlavní portálu, bočních vstupů, doprovodné osvětlení cest, ramp a schodů, osvětlení dvora a osvětlení infopanelu před hlavním vstupem. AV vybavení – v prostorách galerie slouží především pro vytvoření atmosféry – přenos hudby na pozadí expozice. AV vybavení v projekční místnosti, která je akusticky odcloněna, je řešeno nezávisle na provozu muzea. Audiovizuální vybavení je navrženo s důrazem na kvalitní přenos mluveného slova, komorních koncertů a s dodatečným zařízením pro konferenční provoz a provoz dalších společenských akcí.

KAPUCÍNSKÝ KOSTEL SV. JOSEFA V CHRUDIMI

TEXT JOSEF PAVLÍK

V 16. století vznikl řád menších bratří kapucínů. Jeho členové usilovali o návrat k původním ideálům sv. Františka z Assisi. Kapucíni se věnovali zejména prostým lidem, ke kterým měli svým způsobem života a úzkostlivě zachovávanou osobní chudobou blízko. Kapucínští kněží byli obdivovanými kazateli a žádanými zpovědníky. S řeholníky kapucínského řádu měla dobré zkušenosti i chrudimská duchovní správa a také úředníci obce. Jan Vojtěch Švanda, chrudimský děkan v letech 1646–1662, zval kapucínské kazatele do farního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Měli zde takový úspěch, že rada města požádala o ustanovení řádného kazatele kapucína při tomto kostele. Pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch, kardinál Harrach, podpořil přítomnost řeholníků v Chrudimi již dříve. Rovněž provinciál řádu souhlasil, a tak v roce 1656 nastoupil na místo kazatele P. Václav Litoměřický. Také za následujících chrudimských děkanů Pavla Žáka (1663–1666), Jakuba Jindřicha Blažejovského (1666–1670) a Samuela Václava Hataše (1670–1685) byla tato funkce obsazena. Okolnosti byly tedy v Chrudimi kapucínskému řádu příznivé. Představitelé řádu požádali roku 1654 o možnost usadit se zde trvale, ve vlastním konventu. Na jejich prosbu přikázala císařovna vdova Anna Eleonora, aby obec vymezila klášteřiště – místo pro vybudování konventu. Město Chrudim je na ostrohu, kolem kterého obloukem protéká řeka Chrudimka. Jižně a jihozápadně od vnitřního města bylo Kateřinské podměstí s kostelem sv. Kateřiny, západně a severozápadně podměstí Janské s kostelem sv. Jana Křtitele. Severní okolí tvoří rozlehlá říční niva, kde tehdy bylo několik mlýnů. Šíje chrudimského ostrohu stoupá povlovně směrem k východu. Za městským opevněním, mezi zahradami a poli, byly roztroušeny statky. Od roku 1521 stál asi 200 m východně od opevnění hřbitovní kostel sv. Michaela. Vznikající čtvrť Nové Město byla nejvhodnější pro stavební záměr kapucínů. Městská rada vybrala pozemek přiléhající zvnějšku k opevnění. Požadavkům stavebníků však lokalita svou rozlohou nestačila. Obec se proto dohodla s majitelem sousední zahrady Janem Dvorským, který svůj pozemek přenechal výměnou za pole severozápadně od města. Prostředky na stavbu kláštera poskytlo více donátorů. Kutnohorský primátor Jiří Vykročil odkázal řádu 11 tisíc rýnských zlatých na výstavbu kláštera kdekoli v Čechách. Přispěla chrudimská obec, osobně se podílel chrudimský primátor Jan Máj. Prostředky věnovali šlechtici – Talackové, Salmové, Thunové a další, a také první královéhradecký biskup Matouš Ferdinand Sobek, protežovatelka řádu císařovna vdova Anna Eleonora, císař Leopold I. Výstavba konventu začala v roce 1656. V průběhu prací byl roku 1662 položen a posvěcen základní kámen kostela. Dne 26. července 1665 kostel vysvětil biskup Sobek. Do hlavního oltáře vložil schránku s ostatky sv. Marty a dalších pěti světců. Součástí kostela se stala Loretánská kaple s napodobeninou nazaretského domku Panny Marie, v podzemí pak kaple Božího hrobu. Podle nařízení provinciála Jovity z Dole byla v březnu 1669 v sousedství kaple Božího hrobu založena krypta. První do ní byli pohřbeni P. Tertulián Bílinský a laický bratr Sylván Čech. S povolením generálního ministra řádu Stefana Chiaramontiho z Ceseny zde byl roku 1671 pohřben farář z nedalekých Mikulovic Bartoloměj Osecký. Do podzemní hrobky byli poté ukládáni nejen zemřelí kapucíni, ale i světští příznivci řádu. Mezi desítkami nebožtíků odpočívaly například vévodkyně Jana z Alvernie, roz. Kolovratská (†1702) a hraběnka Františka Lafosová (†1705). Pochován sem byl baron Leopold Schmiedel ze Schmiedenu (†1743), poštmistr August Kostlivý (†1745) atd. Kostel sv. Josefa je stavebně velmi prostý, jednolodní. Průčelí je ukončeno trojbokým štítem, na němž je patriarší kříž. V nice nad portálem stojí kamenná socha patrona kostela sv. Josefa z roku 1702. Stavba má pouze jednu malou sanktusovou věžičku nad presbytářem. Věžička byla několikrát opravována, v letech 1720 a 1891 vystavěna nově. Uprostřed presbytáře byl hlavní oltář sv. Josefa. Nad ním v dřevěné architektuře se sloupy visel obraz Návrat Svaté rodiny z Egypta od malíře Joachima von Sandrart z roku 1665. Z druhé strany obrazu, směrem do chóru, byl umístěn stejně velký obraz Nejsvětější Trojice s Pannou Marií a světci, od téhož autora a ze stejného roku. Boční oltáře sv. Františka z Assisi, sv. Antonína Paduánského, sv. Jana Nepomuckého, sv. Felixe z Cantalice a dalších byly ozdobeny sochami a obrazy, mj. od chrudimských malířů Samuela Gindtera a Josefa Papáčka. Do kostela přibývala další díla, v roce 1735 kupříkladu dřevěné sousoší Zvěstování Panně Marii od Jana Alberta Devotyho. Loretánskou kapli a kapli Božího hrobu freskami vyzdobil ke konci 18. století zdejší malíř Josef Ceregetti. K východní straně kostela přiléhají budovy konventu. Tvoří tři křídla, z nichž východní bylo dostavěno později, v druhé polovině 18. století. Čtvrtým křídlem čtvercového konventu je chodba ambitu u stěny kostela. Rozsáhlá zahrada obehnaná vysokou zdí měla rozlohu 6600 metrů čtverečních. V její užitkové části se rozkládal ovocný sad a byly tu záhony se zeleninou a bylinkami. Další část byla upravena pro potřeby rozjímání a kontemplace. Konvent s kuchyní a hygienickým zázemím a také zahrada vyžadovaly mnoho vody. V klášteře vykopali studnu hlubokou 23 m, s hladinou podzemní vody v hloubce kolem 20 m. Dalším zdrojem vody byla městská vodárna z roku 1671. Kapucíni přispěli na její zřízení a část vody mohli využívat. Prvními obyvateli nového kláštera bylo 16 řeholníků. Postupně jejich počet až do josefi nských reforem rostl, poté byl úředně omezen. V roce 1818 byli v chrudimském konventu pouze dva řeholníci. V průběhu 19. století kostel i další budovy chátraly. Dne 26. září 1837 se zřítila velká část střechy kostela. Poničena byla střecha Loretánské kaple a chodba k sakristii. Škody se podařilo opravit, ale chod kláštera byl nadále udržován jen s obtížemi. Konvent byl na žádost samotných kapucínů zrušen dekretem ze dne 10. května 1947. V té době v něm pobýval pouze jeden řeholník. Klášter byl dán k dispozici Společnosti Božího slova – verbistům. Vzhledem k novým politickým poměrům už ale k převzetí nedošlo. Budovy konventu začaly využívat různé instituce a fi rmy, zahradu měly v nájmu školy. V kostele se sporadicky konaly bohoslužby. Duchovní správa farnosti zajišťovala otevření kaple Božího hrobu vždy v závěru Svatého týdne před Velikonocemi. Později se z kostela stalo skladiště. V roce 1973 úřady vyzvaly chrudimského faráře, aby kostel vyklidil. V letech 1988–1993 byla budova opravena bez obnovení interiéru. Začátkem nového tisíciletí byl kostel přebudován na Muzeum barokních soch. Kapucínský konvent a zejména kostel sv. Josefa byly v době svého vzniku dominantou východní části rozšiřujícího se města. Kostel není orientován – jako obvykle – k východu, ale jeho presbytář směřuje k severu. Stavebníci tak respektovali místní situaci, neboť z města bylo možné přijít ke kostelu jen z jihu. Tam byl tedy umístěn vstup. Mezi konventem a vnitřním městem stále ještě existoval nepřekročitelný fortifi kační systém hradeb, příkopů a valů. Ulice směřující podél kostela Nanebevzetí Panny Marie k východu byly slepé a končily hradbami. Ke klášteru se chodilo Kapucínskou ulicí (dnes Břetislavova) a po průchodu vnější Horní branou na nynějším Žižkově náměstí se zahýbalo vlevo. Poté se před příchozím objevilo vysoké průčelí kostela sv. Josefa. U odbočky ke konventu nad Horní branou byl kolem roku 1700 postaven sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého. Sloup stojí u Novoměstské kašny dodnes. V roce 1829 byly proraženy hradby a umožněn tak přístup ke kostelu od západu. Fortifi kační systém byl defi nitivně odstraněn v druhé polovině 19. století. Terén byl zarovnán a zastavěn. Vytvořila se současná tvář této části města. Prvkem reprezentujícím historii i současnost je budova kostela, částečně také klášterní zahrada. Původní vztah vnitřního města a klášteřiště už neexistuje. Vytvoření vazby mezi novodobou zástavbou vnitřního města a Nového Města na straně jedné a dochovaným komplexem kostela se zahradou na straně druhé bude jistě architektonický a urbanistický oříšek. V diskusích o využití kostela se od sedmdesátých let minulého století objevovaly nejrůznější návrhy. Od nereálných (obnovení kláštera) přes bizarní (muzeum strašidel) až k opravdu strašidelným (centrum výherních automatů). Zvítězil názor, že by se nemělo zapomínat na původní účel stavby. Kostel je budova bohoslužebná. Proto byl od počátku vyňat z běžného světského užívání a konsekrován, zasvěcen. Opačný obřad, odsvěcení, v přesném slova smyslu neexistuje. Odebrat zasvěcení nějakým rituálem nelze (je ovšem možné znesvětit, tj. porušit zasvěcení, nábožensky řečeno spáchat zde hřích). Duchovní náplň zasvěceného prostoru zanikne až se zánikem nositele zasvěcení, tedy prostoru samého. Konkrétně u kostela destrukcí, po níž přestane být budovou. Konsekrovaný kostel ovšem lze podle církevního práva předat k počestnému světskému užívání (latinsky „in usum profanum non sordidum“, doslova „k užívání světskému nešpinavému, nehamižnému“). Současné Muzeum barokních soch tuto podmínku bezesporu splňuje. Podaří-li se v budoucnu s podporou místních i mimochrudimských příznivců udržovat v bývalém kostele sv. Josefa jedno z kulturních a duchovních center města, bude tak nejen respektován zdejší genius loci, ale bude také podpořeno heslo zakladatelů konventu Pax et bonum (Pokoj a dobro).

Výběr z pramenů a literatury

Buben, M. M., Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích, III. díl,

1. svazek, Žebravé řády, 1. vyd. Praha 2006. Dějiny kláštera kapucínského v Chrudimi, Český východ, roč. 29, 1906. Florián, Č., Topografi e města Chrudim, Rkp., Pozůstalost V. Floriána, SokA Chrudim. Chytil, K. , Soupis památek historických a uměleckých v království Českém, XI. politický okres Chrudimský, Praha 1900. Matriky NOZ Chrudim 1680–1772, SOA Zámrsk. Panoch, P. – Bartoš, Š., Barokní umění na Chrudimsku,

1. vyd. Chrudim 2011. Preiss, P., Kapucínský kostel v Chrudimi, Obrazy z hlavního oltáře, 1. vyd. Chrudim 2000.

KRÁTCE O REKONSTRUKCI S ROMANEM BRYCHTOU A ONDŘEJEM HOFMEISTEREM

PŘIPRAVIL JULIUS MACHÁČEK

Ve vašem portfoliu nalezneme stavby různé typologie – od ekologického domu Sluňákov, přes knihovny v Hradci Králové a Praze, úpravu nábřeží v Kadani i rodinné domy a další. Rekonstrukce historického objektu zde zatím chyběla. Jak jste se k zakázce pro město Chrudim dostali?

RB Kromě různých drobností, které jsme dělali hlavně pro kamarády, je tohle opravdu první rekonstrukce většího rozsahu, kterou jsme projektovali. Celá akce byla iniciována městem Chrudim a jejím hlavním architektem Karlem Therem, který měl ambice obohatit město o novou, moderní architekturu jako je tomu třeba v Litomyšli. Co já vím, tak na úpravách místního náměstí pracoval Roman Koucký, něco zde dělal Pavel Nasadil, atelier K2 a další. Pro tuto rekonstrukci proběhlo výběrové řízení.

V jakém stavu jste objekt Kapucínského kláštera s odsvěceným kostelem svatého Josefa nalezli?

OH Objekt vykazoval vady neudržované stavby. Navenek se zdálo, že je v pořádku, omítka a střecha opravená, ale uvnitř byl naprosto dezolátním stavu. Kapucíni byli nuceni před více než padesáti lety odevzdat klíče od areálu a od té doby se datuje postupná devastace i když byl objekt částečně využíván ke kulturním aktivitám, ale především jako skladiště. RB Když jsme hledali dostupné podklady z minulosti, narazili jsme v archivu na studii poslední velké rekonstrukce, která zde proběhla v osmdesátých letech minulého století. Na co tehdy kývli památkáři je neskutečné. Jen pro příklad – byl vybourán strop a krov a nahrazen ocelovými nosníky, byly zde navrženy různé, zcela nevhodné vestavby.

Jaké byly představy a požadavky města, jaké bylo výchozí zadání?

RB Základní libreto bylo poměrně podrobně zpracováno městem a požadavky z toho vyplývající byly jasné – v rámci areálu kláštera vybudovat kulturní instituci, kde by vedle muzea barokních soch, zejména venkovské barokní plastiky, bylo možné provozovat řadu kulturních aktivit. Koncerty, výstavy, přednášky, alternativní divadlo, promítání, využívat prostor pro různá společenská setkávání a třeba i pro svatební obřady. Podstatné je také propojení na klášterní zahrady, jejichž úprava také byla součástí zadání a které také poskytují řadu možností nejen pro relaxaci, klidný odpočinek, ale také pro aktivity kulturní. Vznikne zde i letní kino, pro které jsme navrhovali i mobilní sezení. To se však nerealizovalo.

V čem byla tahle práce odlišná od vaší dosavadní zkušenosti?

RB Rekonstrukce historického objektu takového rozsahu je samozřejmě zajímavá již možností pracovat s historickým dědictvím, je to určitá archeologie. Při hledání a studiu archiválií se nám dostaly do rukou originály barokních plánů, to byl velký zážitek, který při přípravě novostavby nemůžete prožít. Zajímavá byla také práce na soupisu dochovaných prvků, uvažování, jak je restaurovat, jak je zaintegrovat a najít pro ně třeba nové souvislosti, nový kontext. Při hledání minulosti jsme měli snahu dojít co nejblíž k bodu vzniku, k počátku. Proto jsme se například snažili odkrýt ty nejstarší malby na stěnách, které byly v průběhu staletí překrývány dalšími přemalbami. Kde to nebylo možné, tam jsme nepůvodní malby odstranili, sejmuli nebo překryli lazurou, poloprůhledným nátěrem, který jen dává tušit, co se pod ním skrývá. Velice to zklidnilo interiéry a přiblížilo je k původnímu stavu. OH Objevili jsme přitom také unikátní systém jakési přirozené klimatizace, větrání pomocí neobyčejně sofi stikovaně rozmístěných průduchů a odvodňovacích kanálů, které jsou zčásti zachovány. Co bylo možné a smysluplné, to jsme využili.

Jak reagovali památkáři – jak známo, co památkář, to jiný názor.

RB Jednání s památkáři v Pardubicích probíhalo vcelku bezkonfl iktně – i když samozřejmě debaty a vzájemné přesvědčování byly běžnou součástí každé konzultace. OH Tady bylo myslím důležité, že jsme již v projektové fázi svoje záměry dostatečně prezentovali a tak jsme předešli kolizím ve fázi realizace. Nalezli jsme s památkáři shodu v tom, že naším východiskem je snaha zachovat a rekonstruovat původní barokní prvky a potlačit či odstranit mnohé nánosy, které postupně každá doba přinesla.

Skončili jste, předali jste – co dál ? RB Celá tato práce měla trošku rozpačitý závěr. Ve městě došlo k výměně politické reprezentace a jak to tak chodí, ta nová rozhodně nepřeje úspěchům té bývalé. Projevilo se to myslím i v přístupu k této rekonstrukci, respektive k jejímu fi nále. Různí amatéři začali zasahovat do již zpracované vizuální podoby grafi ckého konceptu muzea, knížka o barokních sochách, vystavených v kostele, také nectí tento grafi cký koncept. V interiéru muzea vzniklo jakési kino, které namísto toho, aby svým způsobem doplňovalo duchovní rozměr celého prostoru, nakonec k mému překvapení promítá běžnou, komerční fi lmovou produkci. To myslím celý prostor degraduje a nelze to omluvit fi nančním přínosem. Přes radost z téhle práce přináší například i tohle určitý smutek. OH Pro nás teď v souvislosti s touto stavbou nastává nová etapa. Máme ve zvyku, že každou naší stavbu dále sledujeme, ověřujeme, jak se naplnily naše předpoklady o jejím fungování, jak se zhodnocuje energie, kterou jsme do stavby vložili. V mnoha případech pak pokračují naše kontakty s uživateli a to i na bázi osobního přátelství. Příkladem může být třeba Sluňákov, kam se dodnes všichni často a rádi vracíme.

MUZEUM BAROKNÍCH SOCH – GRAFICKÉ ŘEŠENÍ

ZUZANA BRYCHTOVÁ HORECKÁ, JANA DELAFONTAINE, JEAN-MARIE DELAFONTAINE / KULTIVAR DESIGN STUDIO

Grafi cké a barevné řešení expozice navazuje na architektonickou ideu Projektilu očištěného, prosvětleného sakrálního prostoru. Hlavním tématem je bílá lazurní barva propojující vrstvy, které se ukládaly během času na zdech kostela od jeho vzniku až po zásahy ve 20. století a uchovává pod sebou jejich svědectví. Informace – tedy orientační a informační systém, kterou v našem návrhu do kostela v souvislosti s expozicí barokních soch nově vnášíme, má být jen další vrstvou záznamů v historii kostela. Vycházíme z konceptu pětiletého cyklu obměny a restaurování vystavovaných soch. Tmavě šedé popisy vystavovaných soch štětcem zaznamenáváme na bílou lazuru a po výměně za novou sochu jej lazurně přetíráme a přidáváme nový záznam o aktuální soše. Starší nápis stále prosvítá pod lazurním nátěrem. Ponecháním těchto svědectví o přítomnosti soch umožňujeme návštěvníkovi objevit další ze skrytých rovin příběhu expozice a nasměrovat jej k návštěvě sochy, která po pětiletém pobytu v muzeu barokních soch je zpět vrácena do “svého” prostředí. Orientační systém, čekající na své dokončení má být aplikován stejně jako informační přímo na lazurou pokrytou stěnu kostela. Je odlišen barevně – zlatá – a velikostí a druhem písma. Na rozdíl od popisek soch, kde je použita antikva s jasnou návazností na barokní písmo, se v orientačním systému objevuje moderní grotesk ve zlaté barvě. Oba druhy písma jsou součástí logotypu muzea a celkového vizuálního stylu. Dalším záznamem, který se nakonec z fi nančních důvodů nerealizoval, měly být v tomto případě jako “první vrstva” stropní výmalby v částech s novými sádrokartonovými podhledy. Na povrch podkladové barvy jsme navrhovali štětcem nanést přepis původního ornamentu, nalezeného v kostele, doplněného o symboly „propojení“ dnešní doby. V budoucnu se tyto symboly změní a zapomenou a někdo je možná překryje něčím novým, aktuálním ve své době. Základním tématem celkového vizuálního stylu Muzea barokních soch byla práce s překrýváním vrstev a prostupováním starých příběhů přes nové. V typografi i jsme v projektu použili kontrast moderního grotesku ve zkratce “mubaso” a barokní původ antikvy s důrazem na plastičnost a snadnou čitelnost pro celkový název „muzeum barokních soch“. Jádrem logotypu je zlaté písmo Akkurat Laurenze Brunnera, které je ve své podstatě moderním přepisem písma, které v sobě nese barokní základ a obsahuje propojení barokní doby se současností. Kontrastem k němu je pak v šedé písmo Regent Františka Štorma, vytvořené v roce 1994, které je ukotveno na barokním základu. Pod názvem „muzeum barokních soch“ měl v rané fázi existence muzea jemně prosvítat šedě původní název budovy „kostel svatého Josefa“ jako stále prítomného genia loci. Ten pak měl postupně mizet až do typografi ckého splynutí obou písem a zjednodušení názvu pouze na „Mubaso“. Během realizace investor název změnil, vypustil „Mubaso“ a zůstalo „Muzeum baroknich soch“ už bez prolínání vrstev.

MUZEUM BAROKNÍCH SOCH – ZAHRADY

Zahrady Inspirací pro architektonické řešení byl historický vývoj kapucínských zahrad a morfologie místa. Klášterní zahrady se obecně skládaly se ze čtyř částí: užitkové zahrady, štěpnice – ovocného sadu, rajského dvora a hřbitova řeholníků. V Chrudimi měly části tři – štěpnici, která poskytovala ovoce, s výhledem na siluetu klášterních budov, užitkovou zelinářskou zahradu a rajskou zahradu poskytující koření, léčivé rostliny a květiny pro výzdobu kostela. Naším návrhem navazujeme na toto historické členění a zároveň vytváříme moderní pobytový park s veškerou soudobou vybaveností. Morfologie pozemku pak pomáhá vytvořit přirozené hranice mezi jednotlivými částmi. Zásadní je původní prostor zahrad. Nechceme výrazně měnit stávající terénní konfi guraci, snažíme se ji dekódovat a pouze dotvořit. Zastáváme myšlenku dlouhodobé paměti krajiny, která se nedá násilně potlačit nebo vymazat. Při klášterním kostele je, na nižší výškové úrovni shodné s 1. NP, klidový dvorní předprostor na místě městského hradebního příkopu. Za ním vzniklo na stávající rovině plató – velkorysý prostor rámovaný klášterem z jedné strany a na druhé otevřený dálkovým výhledům. Poloha za „zámkem či hradem“ navozuje atmosféru francouzských upravených zahrad. Štěpnice začíná na původním terénním zlomu a svažuje se ke klášterní zdi nad řekou – terén zde tvoří přirozený dolík, takže jde o intimnější prostor než velkorysá rovina – plató. Má atmosféru anglického krajinářského parku nebo louky v sadu. Rajská zahrada – Rozárium, obehnaná ze tří stran plnou zdí, tvoří tichý kout. Hlavní vstup od centra města je z ulice Široké mezi budovami základních škol. Původní asfalt je přeměněn na kultivovaný velkoformátový povrch z drátkobetonu. Z ústí mezi školami pak buď vede rampa ke kostelu, nebo pokračuje cesta brankou do zahrad mezi speciální základní školou a sportovním hřištěm. Plató – zde začínají klášterní zahrady oddělené plotem od kostela sv. Josefa, původní klášterní zdí od Moravovy zahrady a řeky a zděným plotem od areálu fi rmy PORS. Plató – rovina krytá mlatem skýtá hlavní pobytovou část zahrad. Návštěvníkům nabízí díky svému povrchu volný neomezený pohyb. Protíná jej chodník z drátkobetonu měnící se na „tvrdý“ mlat, který pokračuje v ose nástupu ke zlomu – dřevěné Promenádě, oddělující Plató a Štěpnici. Na Platu jsou soustředěny všechny herní a společenské aktivity kryté mohutnými korunami solitérních stromů: relaxační objekt pro nejmenší děti, hřiště na pétanque a parket pro hudební produkci. Plató je zároveň nejvýše položeným místem klášterních zahrad s morfologií náhorní roviny – stromy zachytávající vítr. Hry, hudba a šumění listí v korunách vysokých stromů defi nuje Plató jako zahradu sluchových vjemů. Parter speciální základní školy je výškově oddělen opěrnou stěnou vysokou cca 1,5 m, čímž se fasáda školy opticky posouvá do druhého plánu. Nedochází tak ke kontaktu uživatelů parku s výukou v budově. Na hraně Plata a Štěpnice, odkud je vidět severní konec města a při dobré viditelnosti i Orlické hory, leží zmíněná Promenáda – hlavní komunikační osa zahrad. Na ni navazují komponované cesty ve Štěpnici a při kamenné hradební zdi objekt rampy, která vede stávajícím průchodem v hradbě k Rozáriu. Rozárium je intimní zákoutí zahrad, malá růžová zahrada plná drobných květů, tvarovaných živých plotů a tématických záhonů

• Rozárium jako zahrada vůní a barev.

Je uzavřeno ze dvou stran živým plotem od rušivého provozu školy a policie a ze zbylých stran jej uzavírá původní městské opevnění s baštou Prachárna. Atmosféra ticha a soustředění se na detail. Štěpnice je koncipována jako kvetoucí louka s ovocným sadem a drobným vodním prvkem

• nádrží na vodu. Je to tvarově nejrozmanitější

část zahrad. Terén zde klesá do pomyslného nejnižšího bodu zahrady při severní hradbě a má miskovitý tvar. Pohyb ve vysoké trávě druhově pestré louky je umožněn pravidelným kosením štěrkových, bylinami prorostlých pěšin. Dochované stromy ve Štěpnici jsou zčásti doplněny dle původního výsadbového rastru novými vysokmennými ovocnými stromy původních odrůd. Ovoce ze stromů, byliny a chladná voda z nádrže defi nují Štěpnici jako zahradu chutí. Nahodile vysekávaná místa v trávě nabádají k polednímu odpočinku. V závěru Štěpnice je položené „sluneční“ Korzo – široký mlatový chodník podél severní zdi obrácený k jihu. Umožňuje posezení na lavičkách a slunění. Mezi sezením jsou komponované podélné záhony bylinkové zahrady. Záhony aromatických suchomilných bylin slouží též pro výuku základních škol. Na Korzo lze vstoupit vrátky od řeky Chrudimky z pěší „Zlaté stezky“.. Všechny části zahrad jsou propojeny parkovými cestami, které kopírují tvar terénu (i kvůli zabránění splachu z mlatové cesty) a svým jemným zakřivením vybízejí k volné a pomalé procházce. Nevšednost prostředí doplňují individuálně řešené vstupy pro návštěvníky a výtvarné herní prvky.

MUZEUM BAROKNÍCH SOCH A REKONSTRUKCE KLÁŠTERNÍCH ZAHRAD CHRUDIM, PARDUBICKÝ KRAJ

KLIENT Město Chrudim

AUTOŘI Mgr. akad. arch. Roman Brychta, Ing. arch. Adam Halíř, Ing. Ondřej Hofmeister, Ing. arch. Petr Lešek / PROJEKTIL ARCHITEKTI s. r. o

SPOLUAUTOŘI Ing. arch. Ivana Dvořáková, Ing. arch. Kateřina Horáková, Ing. arch. Bohdana Linhartová, Ing. arch. Rudolf Wiszczor

DROBNÁ ARCHITEKTURA A ZPEVNĚNÉ PLOCHY PROJEKTIL ARCHITEKTI s. r. o.,

GRAFICKÁ ČÁST MgA. Jana Delafontaine, MgA. Zuzana B. Horecká, Jean-Marie Delafontaine / Kultivar.cz

ZAHRADNÍ ARCHITEKTURA Ing. Aleš Steiner, Ing. Pavlína Malíková / ATELIER a05 OBJEKTY MgA. Lenka Klodová, Mgr. Helena Poláková / ENFANT TERRIBLE

DODAVATEL STAVBY První stavební Chrudim a. s.

STATIKA HISTORICKÉ KONSTRUKCE Ing. Jan Vinař / Murus

PLOCHY pozemek kostela: 1001 + 255 + 235 + 137 = 1628 m2, řešené území zahrad: 10 814 m2, zastavěná plocha kostela: 1001 m2, obestavěný prostor kostela: 8180 m3, čistá užitková plocha kostela: 1212 m2