ÚzemnéPlány.sk

Autor

Architekt

Autor fotografií

Architekt

Zdroj

Časopis Architekt

Zobrazení

20965

Dátum vydania

16. 11. 2013

Kategórie článku

• Architektúra

Hodnotenie článku

Článok sa mi páči / nepáči

46%

Celkový počet hlasov: 499

Minulosť techniky a priemyslu

Průmyslové dědictví tvoří široké spektrum výrobních objektů a průmyslových technologií. Tím, že sloužily výrobě, mají jedinečný charakter, který se projevuje i v jejich architektonickém ztvárnění.

Technické památky známe všichni, ale málokdy je jmenujeme na prvním místě při výčtu našeho kulturního bohatství. Přitom se staly symboly předměstí našich měst, jsou neodmyslitelnou součástí české krajiny a jsou dokladem lidské tvořivé práce a technických inovací. Nepočítají se na stovky, ale na tisíce. Chráníme jich však jen zlomek – 3 tisíce.

První výzva k ochraně našeho technického dědictví vyšla v Lidových novinách v roce 1924. Už tehdy badatel František Zuman vyzýval k vyhledávání a třídění technických památek podle místa i jednotlivých průmyslových odvětví. Jejich faktickou ochranu však umožnil až zákon o kulturních památkách z roku 1958. Bylo zaevidováno něco přes tisíc staveb a areálů. Kvůli averzi k dokladům architektury 19. století se na seznam chráněných kulturních památek až na výjimky nedostaly stavby z doby průmyslové revoluce. Doplnění seznamu umožnil teprve zákon o státní památkové péči z roku 1987, který je v souladu s pozdějšími předpisy platný dodnes. Od té doby se daří seznam doplňovat ať už zásluhou jednotlivců, či na základě výzkumů v režii Národního památkového ústavu nebo Výzkumného centra průmyslového dědictví při ČVUT.

Útlum v průmyslové sféře po roce 1990 zanechal mnoho výrobních areálů bez využití, zatížených nepřehledným vlastnictvím či zástavou u bank. Mnohdy jsou předmětem pozemkových spekulací. To vše představuje nesmírné komplikace nejen při jejich využití, ale při samotném územním plánování. Pro investora je výstavba na prázdných parcelách pochopitelně nejsnadnější. Proto jedinou cestou vedoucí k uchování průmyslových staveb zůstává jejich prohlášení za kulturní památku, které však vyvolává zcela oprávněnou obavu z komplikací při jejich stavebních úpravách pod dohledem památkové péče. Tak zmizely i Ringhoferovy závody ČKD Tatra v Praze na Smíchově, z nichž se podařilo zachránit pouze čtyřicet metrů dlouhé průčelí výrobních hal z roku 1905, a to jenom proto, že se je na poslední chvíli jako memento průmyslového Smíchova podařilo zapsat na seznam památek. Ne všechny stavby z bohaté škály industriální architektury však nabízejí ekonomicky přijatelné uplatnění. Komerčním účelům vyhovují především stavby, které nabízejí víceúčelové využití, jako jsou například textilky, což jsou zjednodušeně řečeno etážové stavby s volným půdorysem. Oproti tomu pro průmyslové haly je hledání nového obsahu daleko složitější. Pro jednoúčelovou stavbu, kterou reprezentují třeba těžní věže, vápenky nebo vysoké pece, se náplň hledá ještě obtížněji. Všechny nemohou být muzeem. Všechny nelze zachránit. Zejména opuštěné objekty příliš vzdálené od měst a obcí mají naději na záchranu minimální.

Rozmanitost stavebního fondu výrobních areálů i jednotlivých objektů si vyžaduje i řadu zcela odlišných přístupů k jejich revitalizaci. Obecně lze říci, že technické památky „snesou“ daleko radikálnější stavební zásahy i použití zcela nových materiálů než „hrady a zámky“. Přesto se do kategorie zdařilých konverzí na rozdíl od západní Evropy, kde se uplatňuje od 60. let minulého století, dá u nás zařadit jen málo obnovených staveb.

Mylná je například snaha investora umístit byty do naprosto nevhodných prostorů, jako je tomu v bývalých Branických ledárnách – halové stavby bez oken na čtvercovém půdorysu. Přestavba vyžaduje také komplikované zásahy do secesní fasády. Logicky se do halového prostoru lépe hodí galerie či víceúčelový sál. Zcela zbytečné jsou požadavky na bourání některých symbolů upomínajících na průmyslovou éru – komínů či těžních věží. I ty se mohou stát netradiční součástí veřejného prostoru, oživit běžnou zástavbu, stát se „reklamou“ nové čtvrti. To se povedlo v bývalém městě železa Esch-sur- Alzette v Lucembursku, kde zachované vysoké pece dnes stojí v centru nové výstavby.

Zdařilá je i konverze areálu bývalé plynárny v Hamburku či bývalého areálu textilky v Delmenhorstu u Brém na svébytné městské čtvrti. Takový přístup by slušel i tolik diskutovanému nákladovému nádraží v Praze na Žižkově. Areál největší funkcionalistické stavby v Praze by byl bezesporu dobrým jádrem pro novou okolní bytovou výstavbu. Navíc původní sklady nabízejí množství variant pro jejich budoucí uplatnění od komerční funkce až po společenské a administrativní centrum, aniž by se bránily dostavbám či vestavbám. Už samotné urbanistické řešení nádraží vybízí k vytvoření unikátního „průmyslového“ náměstí.

Největší obnovou probíhající v současné době je transformace areálu národní kulturní památky Dolu Hlubina a Vítkovických železáren na výukové, muzejní a společenské centrum, ve které se dosud podařilo vhodně uplatnit více přístupů – od konzervace a zpřístupnění vysoké pece přes multifunkční využití plynojemu prostřednictvím novodobé vestavby až po vytvoření muzejní expozice v energetické ústředně. V bezprostřední blízkosti areálu vznikne v budoucnosti i nová čtvrť. Ve prospěch zachování technického dědictví a jeho nového využití hovoří nejen návaznost na historickou kontinuitu technického vývoje, zachování „paměti místa“, urbanistický a krajinný kontext, ale i ryze praktické důvody. Neřešíme, co s odpadem, přestavba objektů může být levnější než nová výstavba a vnitřní klima díky původně použitým materiálům bývá pro člověka příjemnější. Nové využití budov může při respektování stavebních prvků a detailů zhodnotit i původní řemeslné a umělecké prvky. Zachování těchto otisků doby a jejich nová prezentace se stávají největším ziskem pro netradiční výraz využívaného prostoru. V neposlední řadě uchování průmyslových objektů přispívá k povědomí vlastní identity v kontextu s novou dobou a umožňuje lépe poznávat průmyslovou minulost.