ÚzemnéPlány.sk

Autor

Architekt

Autor fotografií

Architekt

Zdroj

Časopis Architekt

Zobrazení

14216

Dátum vydania

30. 10. 2013

Kategórie článku

• Architektúra

Hodnotenie článku

Článok sa mi páči / nepáči

45%

Celkový počet hlasov: 673

KRESBY OBRAZY 2010 & 2012 MICHAL BRIX

Brixovy perokresby a akryly jsou široce formálně i tematicky rozrostlým stromem, jehož větve vybíhají překvapivými směry. Pojítkem je však napětí mezi konstruovaným, tedy nepřírodním, a organickým, tedy přírodním. Z jistého úhlu pohledu však konstruované není nutně protikladem organického, protože i to, co se nám jeví jako příroda, tedy říše organického, je konstruována. A to, co je zbudováno lidskou činností, není nutně alespoň v nepatrné míře neodvozeno z přírodních struktur. Stavebnost, která se v Brixových obrazech rozpadá na říši organického a oblast zbudovaného, je ve skutečnosti tím samým. Pouze z hlediska člověka existuje rozdíl mezi konstrukcí buňky a mezi stavební konstrukcí. Brixův svět je tedy jediným světem a napětí, které vnímáme na jeho obrazech, pochází z rozdvojení lidské mysli, která vnímá oba póly jako dva rozdílné světy.

Brixovy obrazy v některých svých polohách zdánlivě balancují blízko surrealistického „fotografismu“, verismu, jehož cílem zobrazení není vnímaná skutečnost, ale prožívané fantazie. Zejména tam, kde kontrast barevně střídmé oblohy a tropicky bujných tvarů pod ní evokuje aranžmá surrealistických pláten, můžeme podlehnout klamu příbuznosti se surrealismem.

Ve skutečnosti jsou však jeho obrazy racionálně utopické v tom smyslu, že se nevážou ani k místu, ani k času, jsou, parafrázujeme-li název jednoho díla Věry Linhartové, meziprůzkumem nejdále budoucího. Otevírají architekturu širokému spektru jejích budoucích možností. Jde o architekturu v širším slova smyslu jako veškerou oblast lidské konstruktivnosti, která je úzce spojena s tím, co je konstruktivního v přírodě.

Brix je bytostný a originální kreslíř, a přesto je i pozoruhodný kolorista. Někdy vkomponovává své sféricky cylindrické útvary do kulis „reálného“ města, které zobrazuje v dynamické perspektivě. Paprsky ulic se rozbíhají nikoli perspektivně ukázněným směrem, ale tak, jako by naše stanoviště, z něhož je pozorujeme, bylo pohyblivé. Útvary, jež oscilují mezi válcem a koulí, jsou jedním ze znaků Brixových obrazů. Brixova kreslířská perspektiva je podobná té filmařské. Mění nejen rastr sledovaných situací, ale i měřítko, například když pletence, které můžeme vnímat jako labyrintický svazek žil, zvolíme-li organické hledisko, nebo jako neortodoxní klenební žebra nesoucí klenbu, zvolíme-li hledisko konstruktivní, vidíme v silném zvětšení. I ve svých akrylech je Brix především kreslířem, mistrem brilantní linky, která se jeho barevnými plochami vine nenápadně, ale je to ona, která těmto tvarům dává vyvstat. Koloristika osciluje mezi k monochromii tíhnoucí barevností až k barevně opulentním obrazům.

Brix zachází s kresbou i s malbou velmi netradičním způsobem. Deformuje tvary způsobem, který je vlastní spíše novým médiím. Jako by používal zoom nebo rozvlňuje tvary tam, kde očekáváme jistou souřadnost. Perforuje útvary, vytváří z nich nejbizarnější konfigurace, takže tato tvarová opulence vypadá nepřehledně, ale i zde je skryt řád, který můžeme vnímat jako uspořádanost pouze na pozadí chaosu.

Různorodý je i obrazový prostor. Od plošně budovaných kompozic, respektive od barevně neutrálně plochých pozadí, z nichž vystupují objemově formované útvary, až ke spletitým prostorám labyrintů žil či klenebních žeber. Sférické či cylindrické tvary se kroutí, vytvářejí něco na způsob tordovaných sloupů, člení se, povrch těchto útvarů není dekorativní, ale „funkční“.

Na začátku zmíněná zdánlivá příbuznost se surrealismem se vyvrací nejen pojetím kresby a malby, nejen úplně jiným zaměřením, ale i bytostnou neliterárností. Tomu odpovídá i absence názvů obrazů, která by byla na překážku interpretativním aktivitám diváků.

Je to forma interaktivity, kdy se divák stává spoluautorem tím, že dává, má-li tu potřebu, obrazům „své“ jméno. Jinou formou interaktivity je počet kombinací, jak rozestavit uvnitř triptychu jeho jednotlivé části podle permutačních pravidel. Avšak nejvyšší formou tohoto diváckého spolupůsobení je množství možných interpretací, které na diváka čekají před mnohovýznamovým, a přece tak pregnantním dílem Michala Brixe.