ÚzemnéPlány.sk

Autor

JOSEF PLESKOT, BENEDIKT MOHELNÍK

Zdroj

Časopis ARCHITEKT

Zobrazení

20966

Dátum vydania

10. 12. 2012

Kategórie článku

• Architektúra

Hodnotenie článku

Článok sa mi páči / nepáči

42%

Celkový počet hlasov: 871

KLÁŠTER SV. JILJÍ ZÁCHRANA A OBNOVA

Smysl vlévá památkám život

Prastaré potemnělé chodby ponořené do hlubokého ticha. Procesí mnichů zahalených do kuten, kapuce spadlé přes obličej. Pergamenové listy obrovských manuskriptů osvětlené mihotem mdlého světla svící.

Latinský zpěv v tóninách gregoriánského chorálu. Romantická představa kláštera, kterou do mysli nejednoho současníka vtiskla ta nejmodernější technika – bezděčně, zato zásadně ovlivňující naši obrazivost.

Také v naší době existují kláštery a mají své důležité místo. Žádná opravdová klášterní komunita však takto nevypadá. A to ani ta, která obývá historické areály, jejichž kořeny se noří v dávné minulosti.

Kulturní dědictví minulosti se uchovává buď v chráněném prostředí muzeí různého druhu, anebo je součástí každodenního života.

Oba způsoby jsou legitimní, stejně jako potřebné. Jeden i druhý způsob vyplývá z dějinných příběhů, jimiž hodnoty vytvořené minulostí prošly až na práh dneška.

Oba způsoby mají své nároky v současnosti. Naše pozornost se zaměří pouze na druhý způsob. Na konkrétním příkladu projektu záchrany a obnovy dominikánského kláštera u sv. Jiljí na Starém Městě pražském se pokusíme formulovat několik obecných tezí, jak zachovat v co nejautentičtější podobě cennou památku a jak ji zároveň integrovat do života naší doby. Jejich platnost bude jistě limitována touto jednou konkrétní zkušeností.

Fyziognomie místa

U mnoha památek s údivem pozorujeme, jak naši předci dokázali pro svou stavbu vybrat skutečně příhodné místo. Uměli využít geografickou polohu, brali v úvahu geologické danosti a lokální klimatické podmínky, počítali se specifiky ročních dob a tak podobně.

Těmto okolnostem pokorně podřizovali své stavitelské záměry a místo svým umem důmyslně dotvářeli. Každé takové místo má svou jedinečnou a nezaměnitelnou historii. I když nejstarší stopy lidské přítomnosti a činnosti byly dávno překryty těmi pozdějšími, i když ledasjaké funkce místa přestaly sloužit, přesto se do něj všechny vrývají a vytvářejí jeho originální fyziognomii.

Dnešní gotická stavba kostela sv. Jiljí spočívá na skrytých zbytcích románské architektury, zatímco v interiéru návštěvníka obklopí působivé baroko. Tuto lokalitu učinila významnou už kapitula zde založená někdy před rokem 1238. Od příchodu dominikánů ke sv. Jiljí v roce 1625 se datuje prozatím nejdelší souvislá etapa tohoto místa.

Klášter při kostele získal svou raně barokní podobu v následujících desetiletích a zachovává si ji dodnes. První úvahy o rekonstrukci kláštera se vážně zaobíraly myšlenkou na vytvoření nových prostor pod rajským dvorem.

K pochopení místa přispěla archeologie. Díky výzkumům víme kromě jiného o rozsahu dávno zaniklého hřbitova na jižní straně kostela.

Respekt k tomuto a dalším nálezům nakonec vedl k podstatnému přehodnocení plánů. Nový sál tak vznikne pod severním křídlem klášterní kvadratury.

Současná barokní struktura stavby by sice prvotnímu záměru nahrávala, ale vnímání všech rysů „tváře“ daného místa důrazně radí uvažovat jinak.

Tradice kriticky prověřuje

Říká se, že chybovat je lidské. Dělání chyb se nemůžeme nikdy zcela vyvarovat. Přiznejme také našim předkům právo dopouštět se chyb. Vedle geniálních počinů a zdařilých řešení narážíme na dopady neúspěšných pokusů. Zřízení velké knihovny s rokokovou štukovou výzdobou místo cel řeholníků na straně kostela patří ke zdárným počinům stavebních aktivit v areálu kláštera.

Zvýšení téhož křídla, částečné zastínění kostelních oken a často modifikovaná podoba střechy ukazuje, že vyhovující řešení místa ještě nebylo nalezeno. Považujeme proto za zcela oprávněné, že projekt obnovy kláštera toto neuralgické místo citlivě řeší novým způsobem, který odstraňuje dříve vzniklé nedostatky.

Čas prověřuje a je úkolem tradice hodnoty minulosti neustále tříbit. Neexistuje žádný mezník, kdy se měl vývoj tradice zastavit. To už by se totiž nejednalo o tradici, ale o zakonzervování nějak definovaného stavu. Tradice je bytostně nasměrovaná dopředu.

Tradice zahrnuje důkladné poznání hodnot vzniklých v minulosti, má nabízet jejich interpretaci jako zdroj inspirace pro současnost a nakonec je má předávat dále do budoucnosti. Ani jeden z těchto prvků nesmí zanedbat.

Tradice s hodnotami neustále pracuje. Každá věc, včetně památkově hodnotné, se používáním opotřebovává. Anebo možná dozrává do nových kvalit a získává na kráse.

Rozumět záměrům našich předchůdců

Komunita bratří je nositelkou tradice kláštera. Více než kdokoli jiný je zárukou, že památka nebude zdevastována ztrátou svého smyslu. Příkladů, kdy památky jsou nejvíce ohroženy tím, že svůj smysl ztratily, je více než dost.

Snaha o porozumění ideálům zakladatele řádu či stavitelů kláštera v kontextu dnešní doby chrání komunitu před zkostnatěním a klášterní budovu před obsahovou vyprázdněností. Dnes nežijeme jako ve 13. století, kdy řád vznikl, ani jako v 17. století, kdy byl svatojilský klášter postaven.

Působilo by to směšně. Dominikáni od svých počátků působili ve vznikajících městech a tam si také přirozeně budovali své kláštery. Soustředěnost a ticho nutné jak pro modlitbu, tak pro studium neměly společenství bratří kazatelů vzdalovat od lidí, které chtěli oslovovat.

Myšlenka být blízko lidem své doby a hledat způsob, jak by klášter mohl být přínosem pro současnou společnost, musí být zachována a nově promýšlena. Klášter byl postaven s jasným úmyslem a ten nesmí ztratit ani dnes, nemá-li se stát mrtvou pamětihodností.

Projektu obnovy kláštera proto vévodí idea jeho otevření. Vytvoření nového jednoznačného vstupu do budovy, vybudování nového sálu a poskytnutí některých stávajících prostor je transformací původního smyslu kláštera do dnes srozumitelného jazyka.

Klášter tím přesto nebude ochuzen o jednu z nejcennějších hodnot: ticho uvnitř rajského dvora a atmosféru usebranosti. Památka musí být pro současnost přínosem, a nikoli neúnosným břemenem.

Pouze živá památka je památkou skutečně zachráněnou. Záchrana pak nespočívá primárně v udržování materiální stránky památky v dobrém stavu. Porozumění jejímu smyslu a jeho rozvíjení pro současnost činí památku živou.