ÚzemnéPlány.sk

Autor

PETR KRATOCHVÍL

Autor fotografií

archív autora

Zdroj

Časopis ARCHITEKT

Zobrazení

16742

Dátum vydania

19. 11. 2012

Kategórie článku

• Architektúra

Hodnotenie článku

Článok sa mi páči / nepáči

48%

Celkový počet hlasov: 590

Karsten Harries : Etická funkce architektury

Překlad Harriesovy knihy Etická funkce architektury k nám přináší jednu ze základních prací současné teorie architektury. Hned zpočátku je třeba čtenáře upozornit, aby od textu neočekával návod jak prostřednictvím architektury vrátit mravnost do našeho světa.

Harries termín etická funkce odvozuje od slova „étos“, jímž míní souhrn určitých hodnot a představ, které společnost v určité době sdílí. A jeho ústřední otázkou je, zda i dnešní architektura může cosi takového vyjadřovat tak, jako to činila architektura v předmoderních dějinách a jak v to ještě věřil např. teoretik moderní architektury Siegfried Giedion.

A Harriesova otázka míří ještě hlouběji: Nespočívá podstata architektury právě v této její schopnosti zprostředkovávat společný étos a nabízet tak lidské existenci možnost zakotvení v pevnějším nadindividuálním rámci? Není právě tato funkce architektury tím, co ji odlišuje od pouhého stavění?

Harriesovo přemýšlení se neustále pohybuje na pomezí či průniku filozofie, historie a teorie architektury; zároveň jako málokdo dokáže propojit erudovaný výklad dějin architektury s uvažováním o jejím současném stavu.

Probírání dílčích témat – jako problému reprezentace, ornamentu, vztahu etického a estetického chápání architektury, ústředního stavebního úkolu doby, vztahu bydlení a místa, hledání či ztráty středu, role snů o prapočátku architektury a mnoha dalších – tak vždy míří jak k prozkoumání historických kořenů daného problému, tak k rovině aktuální tvorby, na níž se dané téma ukazuje jako stále živé.

Harries, přes svou kritičnost k moderní architektuře, není zajatcem nostalgické idealizace dějin. Je si vědom jak historické podmíněnost a tedy i proměnlivosti role architektury, tak charakteru (naší) moderní doby, která už nesdílí víru v nějaký transcendentní řád, k němuž by architektura mohla odkazovat.

Přesto se Harries nechce smířit s myšlenkou, že by architektura měla být jen něčím, co poskytuje estetické zalíbení nebo šokuje svou zajímavostí.

Harriesovo hledání řešení (i struktura knihy) tak připomíná pohyb v labyrintu: ohledávání různých možností i důvodů ztroskotání určitých konceptů, aniž by zde byl jasný příslib východu z bludiště.

Není ale právě labyrint – podle Harriese rovněž jeden z důležitých předobrazů architektury – tím nejvýstižnějším obrazem současnosti? Odváží-li se čtenář do labyrintu Harriesovy knihy, nenajde v něm jednoduché odpovědi, ale přesto z něj vyjde obohacen a inspirován.